Čís. 5285.

Výlučným pramenem pojištěneckého práva pro všechny zaměstnance železnic, sloužících veřejné dopravě, jest nařízení ze dne 29. prosince 1921, čís. 506 sb. z. a n.
Roztřídění železničních zaměstnanců do jednotlivých skupin §u 1 a 2 nařízení.
Skupiny zaměstnanců, uvedených v §u 1 nař., podléhají co do příslušnosti ohledně pensijních nároků rozhodčímu soudu pensijního ústavu dle §u 76 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., skupiny §u 2 rozhodčímu soudu zemské úřadovny II. Všeobecného ústavu v Brně.
Rozhodování o nárocích, jichž řešení přikázáno rozhodčím soudům, nelze úmluvou stran přenésti na řádné soudy. Stalo-li se přece tak, jest vzhledem k §u 42 j. n., §u 240, odstavec druhý, a §u 477 čís. 3 c. ř. s. kdykoliv vysloviti nepříslušnost soudu a zmatečnost řízení.
(Rozh. ze dne 22. září 1925, R I 82/25.)
Žalobci (ústřední inspektor a vrchní inspektor bývalé ústecko-teplické dráhy, oba ve výslužbě) domáhali se na státu zaplacení místního přídavku ve smyslu zákona ze dne 3. března 1921, čís. 99 sb. z. a n., dovozujíce žalobní nárok proti státu z §u 1409 obč. zák. a zákona o výkupu ústecko-teplické dráhy státem ze dne 30. června 1922, čís. 234 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice, zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva, zamítl žalobu věcně. V onom směru uvedl v důvodech: Žalovaná strana námitku nepřípustnosti pořadu práva opírá o zákon ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. § 2 a dále o § 9 čís. 8 vl. nař. k tomuto zákonu ze dne 29. prosince 1921, čís. 506 sb. z. a n., dle nichž spory z pojištění ohledně zřízenců železničních rozhoduje rozhodčí soud zemské úřadovny II. Všeobecného pensijního ústavu v Brně. Žalobci popřeli důvodnost námitky, navrhli její zamítnutí s odvoláním se na tvrzení žalované samé žalobní odpovědi ohledně námitky věcné nepříslušnosti dovolaného žalobou zemského civilního soudu v Praze, kteréžto námitce se žalobci podrobili. Je nesporno, že žalobci jsou pensisté bývalé c. k. priv. Ústecko-Teplické železniční společnosti, kterou převzal žalovaný na základě výkupního zákona ze dne 30. června 1922, čís. 234 sb. z. a n. а k němu vydaného vl. nař. ze dne 7. prosince 1922 čís. 354 sb. z. a n., dle nichž přešly na státní železniční správu fondy Utd., zejména pensijní. Obě strany dovolaly se ve sporu pensijních stanov s dodatky Utd. V základě těchto, jež byly čteny a pravost jich není sporna, zjistil soud, že § 25 uvádí, že spory mezi členy pojišťovacího ústavu a dráhou rozhoduje nikoliv řádný soud, nýbrž rozhodčí soud, sestavený dle blíž uvedených ustanovení v cit. §u. I v tomto případu jde o spor mezi pensisty a dráhou, pokud se týče její universální nástupkyní, státní železniční správou. Dle shora cit. ustanovení jak pens. stanov, tak zákona a vl. nařízení měl by správně tento spor býti rozhodnut nikoliv soudem řádným, nýbrž soudem rozhodčím ve smyslu §u 9 čís. 8 vlád. nař., avšak hledíc k tomu, že žalovaná strana sama uvedla, že pro rozsouzení tohoto sporu věcně příslušným jest obchodní soud v Praze dle §u 51 čís. 2 j. n. a §u 39 čís. 2 uvoz. zák. k obch. zák., a žalobci námitce té se podrobili, jak soud ze spisů sem zemským civilním soudem v Praze odstoupených zjistil, shodly se strany na tom, by spor byl rozhodnut řádným soudem. Odvolací soud k odvolání žalobců usnesení, jímž byla zamítnuta námitka nepřípustnosti pořadu práva, správně námitka nepříslušnosti řádných soudů, napadený rozsudek a celé jednání jim předcházející zrušil a žalobu odmítl. Důvody: Není sporu o tom, že jde v této při o pensijní pojištění žalobců jako pensistů bývalé c. k. priv. ústecko-teplické dráhy, kterou žalovaný erár vykoupil a do vlastnictví převzal dnem 1. ledna 1923 podle zákona ze dne 30. června 1922, čís. 234 sb. z. a n. a prováděcího nařízení vl. ze dne 7. prosince 1922, čís. 354 sb. z. a n., podle nichž přešly na státní správu železniční fondy této dráhy, zejména i fond pensijní (§§ 5 a 6 cit. zák.). Podle §u 25 stanov pensijního fondu útecko-teplické dráhy, jichž se obě strany dovolaly, byl by k rozhodnutí této pře příslušným soud sestaveny podle předpisu tam uvedeného. Tento § 25 byl však změněn §em 9 čís. 8 vl. nař. ze dne 29. prosince 1921, čís. 506 sb. z. a n., který stanoví, že pro žaloby podle obdoby §u 75 (2) zákona, tudíž i pro tuto žalobu, je příslušným rozhodčí soud zemské úřadovny II. Všeobecného pensijního ústavu v Brně. Toto vládní nařízení má závaznou moc zákona, neboť bylo vydáno podle §u 2 a) zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. Byla proto tato věc odňata působnosti řádných soudů mocí zákona, tudíž vůbec a nikoli jen úmluvou stran, která může býti kdykoli zase změněna neb odvolána. Důsledkem toho nesmí podle §u 104 odstavec druhý j. n. býti vznesena na řádný soud dohodou stran. Stalo-li se tak přece a zamítl-li procesní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva s odůvodněním, že se strany shodly na tom, aby byl spor rozhodnut dovolaným řádným soudem, jsou toto jeho usnesení i rozsudek a celé řízení jim předcházející zmatečnými podle §u 477 čís. 6 c. ř. s. a bylo zmatku toho dbáti z povinnosti úřední podle §u 42 odstavec prvý j. n. § 240 odstavec třetí a § 471 čís. 7 c. ř. s., i když žádnou stranou vytknut nebyl, a bylo rozhodnouti, jak se stalo (§ 473 odstavec prvý, 477 čís. 6 a 478 odstavec prvý c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobců.
Důvody:
Názor stěžovatelů, že, majíce normální pensijní nároky, jsou dle §u 2 čís. 3 zákona o pens. pojištění z pojistné povinnosti vyňati a nepodléhají tudíž vůbec tomuto zákonu a že, jsouce členy pensijního fondu Ústecko-Teplické dráhy, nespadají ani pod nařízení ze dne 29. prosince 1921, čís. 506 sb. z. a n., nutí pojmouti spornou otázku příslušnosti zásadně a rozvinouti ji v celé její šíři, neboť jen tak lze čeliti chybným východi- skům a mylným závěrům stížnosti. Zákon o pensijním pojištění v soukromých a některých ve veřejných službách ustanovených zřízenců ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. pro r. 1907, změnil již po druhé svůj doslov, poprvé cís. nařízením ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. (první novela), po druhé zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. (druhá novela). Co se týče železničních zřízenců, o něž jde, ustanovily o nich: původní text, jenž v §u 1 vylučoval vůbec zřízence státní, stanovil v §u 2 čís. 4, že zřízenci železnic sloužících veřejné dopravě jsou z pojištění tohoto zákona vyňati a že se jejich pensijní zaopatření upraví nařízením; první novela v §u 2, vyloučivši v čís. 5 opět vůbec zřízence státní, stanovila v čís. 6, že zřízenci zemí, okresů, obcí a ústavů a korporací tam jmenovaných, pak zřízenci železnic, sloužících veřejné dopravě, jsou vyňatí z pojištění tohoto zákona jen pod tou podmínkou, že normální, t. j. s místem jimi zastávaným spojené pensijní nároky již mají nebo jich uplynutím stanovené zkušební doby nebo zatímního ustanovení nabudou; druhá novela v §u 2 čís. 3 shrnula právě uvedené oba předpisy (čís. 5 a 6) první novely v jedno a změnila je v ten rozum, že zaměstnance státu čís. 5 postavila na roveň zaměstnancům »jiných nucených svazů územních« a zájmových, ústavů a korporací čís. 6 (první změna), řkouc o všech stejně, že vyňati jsou z pojištění tohoto zákona pod tou podmínkou, mají-li normální pensijní nároky shora již zmíněné, avšak vypustila z tohoto celého ustanovení železniční zřízence vůbec, nečiníc o nich pražádné zmínky (druhá změna), oproti čemuž však v nově připojeném §u 2 a) vyslovila, že pensijní pojištění zaměstnanců drah veřejné dopravě sloužících a jich pomocných ústavů upraví nařízením ministr sociální péče s ministrem železnic. Poněvadž tento § 2 a) železniční zřízence státu a jiných veřejných svazů v §u 2 čís. 3 shora jmenovaných nevyjímá, jest již z toho patrno, že tito nejsou v §u 2 čís. 3 zahrnuti ve všeobecném výraze »zaměstnanci státu« (a jiných nucených svazků územních) a že tedy pod zákon tento mocí jeho samého vůbec nespadají, nýbrž podléhají nařízení, v §u 2 a) slíbenému a již také vydanému a shora citovanému. Že tomu tak, plyne nadevši pochybnost i z tohoto nařízení, jež v §§ 7, 9 a 10 pojištění zaměstnanců státních drah upravuje. Rozhodným tedy pro všecky zaměstnance železnic veřejné dopravě sloužících, tedy i pro zaměstnance státních drah jest jen toto nařízení datující ze dne 29. prosince 1921, čís. 506 sb. z. a n., jež jest výlučným pramenem pojišťovacího jich práva. Toto nařízení pak rozeznává v §u 1 a 2 tři skupiny železničních zaměstnanců: 1. zaměstnanci §u 1, t. j. zaměstnanci ustanovení před definitivou na zkoušku nebo prozatím, pakli ustanovení to trvá déle tří let, a zaměstnanci na výpomoc nebo na zvláštní smlouvu přijatí podléhají pojištění podle hořejšího zákona, vyhovují-li podmínkám §u 1 nařízení čís. 1 a 2: tito tedy pod zákon spadají, ale ne přímo mocí zákona samého, nýbrž teprv mocí tohoto nařízení, které, protože právě odkázáni jsou na zákon, dále si jich již nevšímá. 2. zaměstnanci ostatní, t. j. ti, kteří nejsou zahrnuti v §u 1 a nespadají tedy pod zákon, mají dle §u 2 pojištění zvláštní, upravené podrobně v dalších předpisech nařízení §§ 3-11, vyjma 3. zaměstnance, které § 2 z těchto ostatních vylučuje, t. j. dělníky, učně a zaměstnance vykonávající převážnou měrou práce podřízené (jichž výčet podává §1(1) zákona ve znění druhé novely, čítaje sem služby čeledinské, nádenické nebo takové, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky dle zákona o obch. pom., jakož zaměstnance ustanovené pouze na zkoušku nebo prozatím, pakli (to vzhledem k §u 1 dodati sluší) ustanovení to netrvá déle tří let, kteří, všichni tedy následkem tohoto vyjmutí, pojištěni nejsou ani podle zákona ani podle nařízení. Mohou ovšem býti pojištěni podle předpisů jiných, ale, pakli jsou, nemá to s otázkou co činili a musí se na ně užiti předpisů o pojištění, jemuž tam podléhají, nikdy však těchto, t. j. dotčeného zákona a nařízení. To je však zde bezpředmětno, neboť žalobci pod toto čís. 3 nespadají. Dle druhého odstavce §u 2 může vláda nařízením rozšířiti okruh pojištěných zaměstnanců, což nemůže míti jiného smyslu, než že může do pojištění čís. 2 pojmouti i některé kategorie ze skupiny čís. 3. To je význam tohoto ustanovení. Ovšem také neporozuměli vůbec §u 1 a 2, majíce za to, že oba upravují jen pensijní pojištění provisorních zřízenců, definitivních se nedotýkajíce: stěžovatelé nepostřehují, že definitivní spadají do skupiny shora pod čís. 2 uvedené, jež výrazem »ostatní« všecky zaměstnance železniční zahrnula, pokud nespadají do skupin čís. 1 a 3. Co se týče příslušnosti soudní, náleží pensijní nároky zaměstnanců: skupiny čís. 1 nyní dle předpisu §u 75 zákona ve znění druhé novely před rozhodčí soudy pensijního ústavu dle §u 76 zákona. (Pozn. § 75 pův. zákona citoval tu sice také jen rozhodčí soud, zapomenuv, že v §u 65 čís. 5 stanovil, že náhradní ústavy musí tu vyhraditi příslušnost buď rozhodčího soudu nebo řádného soudu. To postřehla první novela, která toto ustanovení má v §u 65 čís. 3 a ustanovila proto v §u 75 (2), že nároky pensijní uplatňovati dlužno u rozhodčího soudu pokud se týče u řádného soudu, zde tehdy, pakli to po rozumu §u 65 čís. 3 dopadá. Avšak druhá novela v §u 65 nevyhradila již stanovám možnost odkázati spory před řádné soudy, nýbrž v §u 66 čís. 3 výslovně nařídila, že spory ty musí býti vyhraženy rozhodčímu soudu, a proto potom také v §u 75 (2) věta druhá stanoví výlučnou příslušnost soudu rozhodčího); skupiny čís. 2 dle předpisu §u 9 čís. 8 nařízení před rozhodčí soud zemské úřadovny II. všeob. pens, ústavu v Brně. U skupiny čís. 3 nemůže otázka příslušnosti nastati, ježto skupina ta, jak řečeno, ani pod zákon ani pod nařízení nespadá, nejsouc pojištěna ani dle toho ani dle onoho. Spor by tu mohl nastati jen v otázce, do které skupiny zaměstnanec spadá a zda tedy pojištěn jest, či nikoli, t. j. on by řadil sám sebe buď do skupiny čís. 1 neb skupiny čís. 2 a žalovaná strana by se bránila a řadila ho do skupiny čís. 3; ovšem by i tu žaloba vždy musila býti podána u toho neb onoho rozhodčího soudu (nikdy u řádného soudu) a spor by se týkal vlastně jen existence nároku. Skupiny čís. 1 a 2 nespadají tedy se svými nároky pensijními nikdy pod příslušnost řádných soudů, což platí ovšem i o zaměstnancích soukromých drah ve státní správě dle zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 690 sb. z. a n. § 4. Žalobci (stěžovatelé) spadají do skupiny čís. 2, protože dle zákona ze dne 30. června 1922, čís. 234 sb. z. a n. a nař. vl. ze dne 7. prosince 1922, čís. 354 stát vykoupil Ústecko-Teplickou dráhu a pensijní závazky této dráhy přešly dle §u 5 cit. výkupního zákona na pensijní fond státních drah, žalobci mají tedy nárok pensijní nyní proti tomuto fondu, spadají tedy pod § 7 nař. čís. 506/21 a tím i pod § 9 čís. 8 téhož nař. a tudíž pod rozhodčí soud tam jmenovaný. Zbývá jen dodati, že § 42 j. n. stanoví, že je-li věc odňata řádným soudům, musí dovolaný soud nepříslušnost soudu a zmatečnost řízení vysloví ti, ať je to v kterékoli stolici a že dle §u 104 j. n. nemohou strany prorogovati řádné soudy, když věc před ně nepatří. Ježto dle §u 1 j. n. rozhodčí soud nepatří k soudům řádným, nebyla možná ani prorogace obchodního soudu v Praze a zůstalo řízení před jakýmkoli řádným soudem provedené zmatečným dle §u 477 čís. 3 c. ř. s. a jest tím vyvráceno i stanovisko stížnosti, že, když nejde o námitku nepřípustnosti pořadu práva, nýbrž pouze nepříslušnosti řádných soudů, jeví se prý námitka ta dle §u 239 c. ř. s. a §u 104, 2 j. n. opožděnou, nebyvší učiněna při prvním roku. Přehlížíť stížnost, že třeba se to nazvalo nepříslušností, je to přece nepříslušnost, jež ani prorogaci zhojena býti nemůže a nelze tedy zřetel na ni dle §u 42 j. n. a §u 240, 2 a 477 čís. 3 c. ř. s. nikdy promeškati.

Citace:

Čís. 5285. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 332-336.