Čís. 5519.

Opustí-li manželka svémocně společnou domácnost anebo, lze-li jí neb i jí přičítali vinu na tom, že manželské spolužití bylo fakticky přerušeno, nemůže žádati na muži výživu. Nemůže-li však z viny manželovy sdíleti s ním společnou domácnost, musí jí manžel po případě v penězích přispívati na slušnou výživu jeho jmění přiměřenou.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1925, Rv I 1442/25.)
Žalobě odloučeně žijící manželky proti manželi o placení výživného procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl a uvedl ku konci důvodů: Uváží-li se, že žalobkyně se žalovaným zle nakládala a i majetek mu zlomyslně poškodila, dlužno dojíti k názoru, že manželské spolužití je nemožným, jak obě strany souhlasně uvádějí, že však tuto nemožnost zavinily obě strany svým ne- ústupným chováním. Povinnost manželku dle §u 91 obč. zák. živiti předpokládá společné manželské žití dle §u 92 obč. zák. Раk-li však manželka nemožnost tohoto spolužití spoluzavinila, nemůže činiti nárok, aby jí manžel poskytl výživu při odděleném bydlišti. A tuto nemožnost žalobkyně svým jednáním spolu přivodila.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Správno jest, že dle §u 91 obč. zák. jest manžel povinen, by manželce poskytoval slušnou výživu jeho jmění přiměřenou, a že s druhé strany dle §u 92 obč. zák. manželka má s ním sdíleti domácnost a dle svých sil ho podporovati. Při tomto pravidelném stavu bude manželka dostávati zákonnou výživu in natura. Ze vzájemného poměru předpisů §§ 91 a 92 obč. zák. plyne, že, opustí-li manželka svémocně společnou domácnost, anebo lze-li jí přičítati vinu na tom, že spolužití manželské bylo fakticky přerušeno (§ 93 obč. zák.), nemůže žádati na muži výživu, a že v opačném případě, pakliže vinou manželovou nemůže manželka s ním sdíleti společnou domácnost, musí jí manžel po případě v penězích přispívati na slušnou výživu jeho jmění přiměřenou. Proto správně postupoval odvolací soud, uvažuje, zda jest tu i spoluvina manželčina na faktickém zrušení manželského spolužití, správněji řečeno, zda žalobkyně měla důvod k opuštění společné domácnosti. Odvolací soud ze zjištěných skutečností zcela správně a výstižně dovodil, že jest žalovaná spoluvinna na nemožnosti manželského spolužití, a stačí dovolatelku prostě odkázati na důvody rozsudku napadeného. Ze zjištění těchto vychází zejména na jevo, že žalovaný žalobkyni nikdy z domu nevyháněl a ani jí vážně nevyhrožoval, ale že naproti tomu žalobkyně již před sňatkem projevila sklon k rozvodu, se žalovaným zle nakládala a i majetek mu zlomyslně poškodila. Neměla tedy žalobkyně důvodu, by přerušila společnou domácnost, a proto nemohlo býti jejímu dovolání vyhověno.

Citace:

Čís. 5519. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 747-748.