Čís. 5247.

Advokát jest povinen (§ 1299 obč. zák.) vznésti k příkazu strany opravný prostředek, třebaže výsledek opravného prostředku zdá se mu býti nejistým.
(Rozh. ze dne 1. září 1925, Rv II 380 25.)
Ve sporu o rozluku manželství bylo rozsudkem procesního soudu prvé stolice uznáno na rozluku z viny manželky (nynější žalobkyně). Advokát manželky vypověděl jí plnou moc, načež byl nyní žalovaný advokát ustanoven žalobkyni zástupcem chudých za účelem podání odvolání. Žalovaný však odvolání nepodal, pročež se žalobkyně domáhala na něm náhrady škody, ježto prý okolnosti, jichž mělo býti použito v odvolání, byly by pro ni přivodily příznivý výsledek a tím i vysouzení sporu o výživné proti manželi. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvodу: V souhlasu s prvním soudem pokládá odvolací soud na základě údajů žalobkyně slyšené jako strany, informace a dopisu žalobkyně ze dne 15. května 1923, který žalovaný sám předložil, a dopisu žalovaného ze dne 22. května 1923 za zjištěno, že žalovanému před uplynutím lhůty odvolací bylo známo, že žalobkyně proto trvá na podání odvolání, ježto tvrdí, že se svým manželem jest ve 4. měsíci těhotenství. Žalovaný však odvolání nepodal, jsa toho mínění, že tato okolnost byla by podle §u 482 c. ř. s. nepřípustnou novotou a že tudíž odvolání by nemohlo míti úspěchu. Prvý soud má za to, že v tomto směru nelze žalovanému přičítati vinu, nepodal-li odvolání, jsa tohoto právního názoru. Než především dlužno řešiti otázku, zda advokát, ustanovený chudé straně, může sám o své újmě odepříti provedení určitého procesního úkonu. Podle čl. XXXIII. uvoz. zák. k с. ř. s. může advokát, ustanovený chudé straně, žádati u procesního soudu prvé stolice za sproštění, zdá-li se mu právní záležitost svévolnou a bezvýslednou. Dokud tedy nebyl soudem pravoplatně sproštěn, nemůže odepříti zastupování chudé strany. V tomto případě tudíž žalovaný svémocně proti jasnému předpisu zákona a proti výslovné žádosti chudé strany odvolání nepodal, čímž nesporně po- rušil svou povinnost jako advokát ustanovený chudé straně. V dalším dospěl pak odvolací soud k názoru, že nepodání odvolání jest v příčinné souvislosti se škodou, způsobenou žalobkyni.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. Mylným jest názor dovolatelův, že nebyl povinen vyhověti příkazu, udělenému mu stranou, jím zastoupenou, a podati odvolání z rozsudku proto, že šlo o volný výklad zákona. I kdyby bylo šlo o otázku v zákoně neřešenou, ač ve skutečnosti šlo o věc jasnou a nepochybnou, měl žalovaný vznésti opravný prostředek na něm výslovně požadovaný. Nelze souhlasiti s jeho náhledem, jako by opravný prostředek měl býti zástupcem strany vznesen jen tehdy, je-li příznivý jeho výsledek jistým. Spíše je přisvědčiti názoru, že k podání opravného prostředku není zástupce strany přes její vyzvání povinen jen tehdy, může-li se opříti o přesný a určitý předpis zákona, vylučující ať již prostředek ten sám o sobě, nebo jeho úspěch. Po vyhovění žalobě na rozluku došlo nutně k zamítnutí žaloby, kterou žalobkyně domáhala se na manželi výživného. Tento nárok byl jí rozsudkem odepřen výhradně jen s poukazem na rozsudek rozlučující manželství z viny žalobkyně. K tomuto rozsudku musilo dojiti, když žalovaný jako právní zástupce žalobkyně nevyhověl příkazu, a nepodal odvolání. Důsledkem zamítnutí žaloby na placení výživného není manžel žalobkyně povinen poskytovati jí slušnou výživu podle §u 91 obč. zák., po případě platiti jí výživné, k němuž měl býti odsouzen. Že by manžel žalobkynin nebyl s to, poskytovati jí slušnou výživu, nebylo v tomto sporu ani tvrzeno; žalovaný namítl jen přemrštěnou výši požadovaných částek, o čemž nelze prozatím jednati, ježto jde jen o právní důvod nároku. Nelze tudíž ani při výkladu podle §u 863 obč. zák. dojíti k jinému výsledku, než k němuž dospěl soud odvolací. Bezvýznamné je tvrzení dovolatelovo, že jako advokát neručil za výsledek sporu, neboť tato skutečnost nemá spojitosti se žalobním nárokem. Pro tento spor stačí zjištění, že by se žalobkyni bylo dostalo výživného i útrat sporů, kdyby byl žalovaný podal odvolání, jež bylo na něm požadováno. V tomto směru ručí žalovaný jako právní zástupce za nepříznivý výsledek sporu, přivoděný jedině jeho opomenutím.

Citace:

Čís. 5247. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 260-261.