Čís. 5599.

Pozůstalostnímu soudu, vyjmouc případ, že substituční případ již nastal, nelze rozhodovati o tom, zda substituční oprávnění zaniklo, a přidělovati úlohu žalobce nebo žalovaného osobám, z těchto substitučních nařízení oprávněným nebo zavázaným.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1925, R II 360/25.)
Zůstavitel zanechal své manželce nemovitosti s knihovně zajištěným závazkem, že za života o nich může jen k všeobecně užitečným účelům poříditi a potom s fideikomisární substitucí pro případ, že za života svého tak neučiní, pro stipendium studijní k jedné třetině, pro ženskou a mužskou nemocnici v J. ke druhé třetině a pro chudé v J. ke třetí třetině. Dědička, pozůstalá manželka, věnovala takto obtížené reality spolku »Slezská humanita« za účelem zřízení sanatoria a ozdravovny pro tuberkulosní. Obec J. jako účastnice na oněch substitučních legátech, neuznala při jednání o dohodě onoho věnování prohlásivši se o návrhu finanční prokuratury, by bylo město J. poukázáno na pořad práva a určena mu byla lhůta k podání žaloby, že nemá na věci zájmu a že je věcí Slezské humanity, by zakročila žalobou o uznání, že fideikomisární substituce pro uvedené účely zanikly. Prvý soud poukázal obec J. v zastoupení chudých v J. na pořad práva a udělil jí jednoměsíční lhůtu ku podání žaloby o určení, že fideikomisární substituce vtělená na nemovitostech dosud neuhasla proto, že důvody města J., že obyvatelstvo a věnovatelka sama je proti věnování ve prospěch Slezské humanity, nestačí k vyvrácení názoru, že fideikomisární substituce uhasla věnováním, a trvá-li město J. na opačném názoru, má býti poukázáno na pořad práva, by se mu dala příležitost k objasnění právních otázek sporných řádným řízením průvodním. Prvý soud dodal, že kdyby prošla lhůta marné, bude soud vázán z úřední moci pravý stav pozemkové knihy zaříditi dle §u 2 čís. 9 nesp. říz. Soud prvé stolice pokládal pak fideikomisární substituce následkem věnování manželky zůstavitelovy za bezpředmětné. Rekursní soud schválil názor prvého soudu s tím, že úlohu žalobce bylo městu J-u přiděliti proto, že druhá strana má na své straně silnější důvod nabývací, totiž smlouvu a že neplatí obdoba §u 126 nesp. říz.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a odmítl návrh finanční prokuratury, aby pozůstalostní soud ve sporné věci ohledně platnosti substitučních ustanovení poukázal město J. na pořad práva a určil mu k podání žaloby u příslušného soudu jednoměsíční lhůtu.
Důvody:
V dovolacím rekursu domáhá se město J. toho, aby úloha žalobce byla přidělena tomu, kdo tvrdí uhasnutí práv z věnování. Leč dovolací soud neshledává, že by pozůstalostnímu soudu příslušelo vůbec rozhodovati v otázce, komu z účastníků má býti úloha žalobce přidělena, do které lhůty žaloba má býti podána, a aby určoval následky jejího nepodání. Soudu pozůstalostnímu přísluší pozůstalost projednati a ohledně odkazů k účelům všeobecně užitečným postarati se o jejich zaplacení nebo zajištění, a rovněž se postarati o zajištění substitučních nařízení (§§ 158, 159 nesp. říz.). Nepřísluší mu však rozhodovati o sporných právech stran, zejména o tom, zda substituční oprávnění zaniklo, a přidělovati úlohu žalobce nebo žalovaného osobám z těchto substitučních nařízení oprávněným nebo zavázaným (§§ 1 a 2 č. 1 nesp. říz.). Pozůstalost byla již pravoplatně odevzdána, substituční oprávnění byla knihovně zajištěna a rovněž byl zajištěn zákaz zcizení daný dědičce mimo zcizení pro případy věnovací k všeobecně prospěšným účelům. Tím byl úkol pozůstalostního soudu skončen, pokud nenastal případ substituce úmrtím dědičky. Ten, kdo z uhasnutí nebo trvání fideikomisární substituce vyvozuje nějaké nároky soukromoprávní, musí je sám hájiti, je-li právo jeho porušeno, žalobou o plnění, je-li ohroženo, žalobou o určení za zákonných podmínek; ale soudu pozůstalostnímu, vyjmouc případ, že substituční případ již nastal, nepřísluší ani rozhodovati věcně, ani určovati role žalobní a udělovati lhůtu, do které žalobu pod následky nějakými podati dlužno. Případ substituční ještě nenastal, ježto dědička posud žije a substituce je ustanovena jenom pro případ, že za života svého nemovitosti ke všeobecně užitečným účelům nevěnuje. Je-li spor mezi účastníky, kteří se domáhají rozhodnutí pozůstalostního soudu o tom, kdo má žalobou o uhasnutí nebo trvání nadace v důsledku věnování dědičky správněji o tom, je-li nastalé věnování všeužitečným, zakročiti, nemůže ho rozřešiti pozůstalostní soud, nejsa k takovému rozhodování příslušným, a měl naopak vysloviti dle §u 2 čís. 1 nesp. říz. a §u 41 j. n. k takovému rozhodování svoji nepříslušnost a poukázati strany na pořad práva, aniž by určoval roli žalobní a lhůtu k podání žaloby s určitými následky.

Citace:

Čís. 5599. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 904-906.