Čís. 5162.

Bylo-li ve vyrovnacím řízení na Slovensku a Podkarpatské Rusi uzavřeno vyrovnání s výhradou obživnutí původních pohledávek, vztahuje se vykonatelnost na celou přihlášenou pohledávku, kteráž nebyla dlužníkem popřena. O soudní smír, třebas vykonatelný, nelze opírati námitku rozsouzené rozepře.
Byla-li ve vyrovnacím řízení dle práva uherského pohledávka zjištěna a vyrovnání soudem schváleno, jest soudnímu uplatňování pohledávky v cestě námitka rozepře rozsouzené.
Námitku nepříslušnosti dlužno vyříditi před námitkou rozepře právoplatně rozsouzené.
(Rozh. ze dne 1. července 1925, R I 547/25.)
Žalobce domáhal se na žalovaném zaplacení celé pohledávky, ježto žalovaný nedodržel lhůt, k nimž se byl zavázal v mimokonkursním vyrovnání u sedrie v Báňské Bystřicí. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a odmítl žalobu. Důvody: Z vyrovnacích spisů sedrie v Báňské Bystřici zjistil soud prvé stolice, že touto sedrií bylo potvrzeno vyrovnání žalovaného, jímž se zavázal zaplatiti věřitelům, tedy i žalobci, 40% dlužné pohledávky ve 12 měsíčních stejných částkách, od 1. září 1923 počínajíc pod ztrátou lhůt a pod následkem oživnutí celé původní pohledávky, když dlužník jedné částky v čas nezaplatí. Dle min. nařízení čís. 4.070/1915, platícího dosud na Slovensku, nepozbývá vyrovnání účinnosti tím, že dlužník nesplní závazků z vyrovnání, nýbrž proti dlužníku je přípustná uhražovací exekuce, jinak řečeno potvrzené mimokonkursní soudní vyrovnání zjednává věřiteli exekuční titul, na jehož základě může se přímo domoci uspokojení. Žaloba výslovně uvádí, že v onom vyrovnávacím řízení žalovaný uznal zažalovaný dluh, žalovaný tohoto tvrzení ani nepopřel. Dlužno tedy vycházeti se stanoviska, že i v tomto případě byl potvrzeným vyrovnáním žalobkyni zjednán exekuční titul, o němž byla řeč, a jenž, byv soudně potvrzen, má ráz soudního rozhodnutí, jímž byl právní poměr žalobce k žalovanému na dobro a konečně určen. Tvrdí-li tudíž žaloba, že žalovaný platil opožděně, že některé lhůty vůbec nezaplatil a že proto obživla původní pohledávka, a domáhá-li se odsouzení žalovaného k zaplacení celé původní pohledávky po srážce splátek, zatím vykonaných, směřuje k témuž cíli, jehož bylo dosaženo potvrzením vyrovnání žalovaného, a projednání tohoto sporu znamenalo by vlastně nové jednání o nároku, o němž bylo již právoplatně rozhodnuto. K tomuto stavu věci dlužno hleděti v každém období sporu z moci úřední.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
V rekursu hájí žalující firma především náhled, že podle dosud platného uher. vyr. řádu lze vésti uhražovací exekuci na základě schváleného soudního vyrovnání jen pro vyrovnací kvótu, nikoliv též pro zbytek původní pohledávky, nad kvótu sahající a že ostatně žalovaný ani ve sporu nikde nepřiznal, že ve vyrovnávacím řízení pohledávku žalobce uznal, nýbrž že to tvrdila jen žalující strana sama. V tom ohledů nelze však názoru žalující firmy přisvědčiti. Dle §u 62 uh. min. nař. čís. 4070/1915 o řízení v mimokonkursním nuceném vyrovnání je proti dlužníkovi přípustná uhražovací exekuce na základě vyrovnání, opatřeného právoplatným soudním schválením, a výtahu projednávací zápisnice (tabela o výkazu), ze kterého vysvítá, že dlužník přihlášené pohledávky nepopřel. To jest stanoveno též §em 31 zák. čl. LIV:1912, jímž byl pozměněn § 1 ex. zákona (zák. čl. LX:1881). Bylo-li však vyrovnání uzavřeno s výhradou obživnutí původních pohledávek, vztahuje se tato vykonatelnost na celou přihlášenou pohledávku, kteráž nebyla dlužníkem popřena. Vždyť zjištění týká se celé přihlášené pohledávky, ovšem věřitel může vésti exekuci jen na vyrovnací kvótu, protože dlužník ohledně zbytku se sprošťuje (§ 61 uh. vyr. ř.), ale bylo-li vyrovnání uzavřeno a schváleno s výhradou obživnutí, může věřitel na dlužníkovi vymáhati exekucí celou původní již zjištěnou pohledávku, pokud se týče po odčítání zaplacených částek její zbytek. Tak již uznal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. Rv I 1060/24 sb. n. s. civ. čís. 4262. Obdobné ustanovení obsahuje i § 61 býv. rak. konk. ř., jenž ovšem pro toto vyrovnací řízení neplatí, že, byla-li v úpadku pohledávka zjištěna a obecným dlužníkem výslovně nepopřena, může pro tuto pohledávku na základě zápisu úpadkového komisaře do seznamu přihlášek vedena býti zrovna tak, jako na základě rozsudku, exekuce na jmění úpadce, jež mu zůstává volným anebo jehož po zrušeni úpadku nabyl, z čehož patrno, že se účinky ty vztahují na celou pohledávku, kteráž takovým způsobem byla v úpadku zjištěna a dlužníkem výslovně nepopřena. V tomto sporu bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel vyrovnání dle zápisnice sedrie v Báňské Bystřici ze dne 20. června 1923 s výhradou obživnutí původních pohledávek věřitelů, nezaplatí-li v čas jedné částky. Žalovaný ve sporu nikde netvrdil, že ve vyrovnacím řízení popřel pohledávku žalující strany, tato naopak sama tvrdila a žalovaný proti tomu se ani výslovně ani jinak zřetelně neohradil, že žalovaný dluh ve vyrovnacím řízení uznal, a ostatně vidno z tabely vyrovnacího spisu, přiloženého ke sporným spisům, že žalovaný přihlášené pohledávky výslovně nepopřel. Mohl by tedy žalobce ohledně zbytkové původní pohledávky, která obživla dle výhrady ve vyrovnání proto, že dlužník nedodržel podmínek vyrovnání, vésti exekuci k uspokojení na základě soudního vyrovnání právoplatně schváleného. V druhé řadě poukazuje stěžovatel na to, že námitku věci právoplatně rozsouzené lze opírati dle §u 240 c. ř. s. jen o právoplatný rozsudek nebo rozhodnutí, jemu na roveň postavené, nikoliv o soudní smír nebo soudně potvrzené vyrovnání, třebaže smír nebo vyrovnání tvoří exekuční titul, poněvadž tyto okolnosti mohou pro žalovaného zakládati ve sporu jen hmotnou obranu, o které se rozhoduje rozsudkem, nikoliv námitku procesuámí, o které se třeba z moci úřední a v každém období sporu rozhoduje usnesením. Poněvadž žalovaný takové hmotněprávní obrany v řízení u prvé stolice vůbec nepoužil, neměl prý odvolací soud z moci úřední neb teprve na námitku žalovaného v odvolacím spise zrušiti rozsudek odvolacího soudu a žalobu odmítnouti. V tomto ohledu má stěžovatel jen částečně pravdu. Procesuálni námitku, že věc byla již právoplatně rozsouzena (§§ 239, 240, 261 c. ř. s.) nelze opírati o soudní smír, třebas vykonatelný jednak proto, že výpočet privilegovaných námitek formál- ních v předpisech zákona jest výlučným, jednak i z toho důvodu, že jsou různé účinky, podle toho, zda byl spor odklizen smírem, rozsudkem, či jinakým soudním rozhodnutím. Právoplatný výrok soudu může býti ještě dále napadán jen v případech §§ 529, 530 a 531 c. ř. s., soudní smír z důvodů §§ 869—877 obč. zák. a §u 1382—1384 a 1385 až 1388 obč. zák. Při soudním smíru nemá soud vůbec ani příležitosti, aby rozhodl a již doslov zákona nasvědčuje tomu, že procesní námitka dle §u 240 c. ř. s. se zakládá jen na rozsudku neb jiném rozhodnutí soudním. Kdyby v tom byla obrana žalovaného spočívala, že právní věc jeho se žalobkyní byla již soudním, třeba vykonatelným smírem určena, byl by ji musil ve sporu a to v čas již u prvé stolice vznésti a nebyl by odvolací soud mohl sám z úřední povinnosti neb teprve na námitku žalovaného až v odvolacím řízení přihlížeti k té okolnosti, rozsudek zrušiti a žalobu odmítnouti. Ale napadené usnesení vychází z toho, že pohledávka žalující strany byla v soudním řízení vyrovnacím u sedrie v Báňské Bystřici zjištěna a, poněvadž dlužník nedodržel podmínek vyrovnání, nastal případ výhrady, že původní pohledávka celá obživla a že tedy jest pro zbytkovou pohledávku žalující firmy, ať obsahuje jen zbytek nad vyrovnací kvótu, ať také ještě nějaký zbytek kvóty, založen exekuční titul, jako by věc byla právoplatně rozhodnuta, pročež nelze nově žalovati. V tom dlužno právnímu názoru odvolacího soudu plně přisvědčiti. Jest rozdíl mezi obyčejným soudním smírem, třebas vykonatelným a právoplatně schváleným soudním vyrovnáním. Tam soud vůbec nerozhoduje, zde ano. Vyrovnání potřebuje nezbytně ke své platnosti soudního schválení, jež má ráz konstitutivní. Soud zkoumá věcně nejen, komu právo hlasovací má býti přiznáno a komu odepřeno, zda pro vyrovnání jest zákonem předepsaná většina, nýbrž bdí též nad tím, by vyrovnání přišlo k místu řádným způsobem, jak zákon předpisuje, zda totiž nebyly porušeny zákonné předpisy nebo zákazy, a dle výsledku toho zkoumání rozhodne tím způsobem, že vyrovnání buď schválí, nebo zamítne, protože v jistých případech schválení odepříti musí, v jiných může. Tak jest tomu i dle §§ 52—54 uh. nař. čís. 4070/1915. Tu v pravdě soud rozhoduje. Ovšem ve vyrovnávacím řízení dle práva v místě dovolaného soudu platného se ani přihlášené pohledávky nezjišťují ani neposkytuje soudně schválené vyrovnání exekučního titulu. Ale poněvadž dle uh. min. nař., o němž shora zmínka, se přihlášené pohledávky ve vyrovnacím řízení zjišťují a soudní usnesení, schvalující vyrovnání, stalo-li se právoplatným, propůjčuje na základě výtahu z tabely exekuční nárok, jest tím způsobem pohledávka právoplatně a vykonatelně určena, bylo o ní soudně již právoplatně rozhodnuto a nelze novou žalobu pro ni podati a spor znova a zbytečně vésti. K tomu vedou již také ohledy praktičnosti. Třebaže tedy žalovaný až teprv v odvolacím řízení vznesl tuto námitku, poněvadž jest námitkou procesního práva ve smyslu §u 240 a 261 c. ř. s., musel k ní soud přihlížeti a kdyby jí byl žalovaný vůbec ani neuplatnil, mohl a byl povinen odvolací soud z moci úřední sám zaujati k tomuto stavu věci stanovisko. Proto jest správným postup a rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo potvrditi. Vytknouti by bylo pouze, že odvolací soud měl napřed vysloviti se o námitce nepříslušnosti soudu, kterouž žalovaný v odvolání opětně vznesl, poněvadž prvá stolice, ač nikoli ve výroku svém rozsudku, přece v důvodech rozhodnutí tuto námitku zamítla. Teprve tehdy, kdyby byl odvolací soud opětně zaujal k této námitce záporné stanovisko, mohl současně k odvolání žalovaného dále rozhodnouti, jak učinil, jinak by to mohlo vésti k tomu, že takto rozhodl soud snad nepříslušný. Avšak napadeným usnesením bylo jinak vyhověno žalovanému, žalobkyně sama tvrdila příslušnost dovolaného soudu a proto netřeba dále v dovolacím řízení k tomu přihlížeti.

Citace:

Čís. 5162. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 120-124.