Čís. 5491.

I záchvat mrtvice následkem rozčilení a přepjetí ve službě může býti »úrazem« ve smyslu služebního řádu úřednictva Čsl. bank.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1925, Rv I 1351/25.)
Žalobce byl dirigentem expository žalované banky P. Byv v kanceláři raněn mrtvicí nemohl po delší dobu vykonávati službu, po té konal přechodně lehčí službu, avšak posléze stal se ke službě opět neschopným. Žalovaná banka, jež mezitím vstoupila do likvidace, dala žalobci výpověď ku dni 30. června 1924, odvolávajíc se na § 43 odstavec čtvrtý služebního řádu služebnictva Československých bank. Žalobce ohradil se proti výpovědi a přijal ji jen s výhradou nároku, který vznesl ve smyslu §u 21 odstavec třetí služebního řádu služebnictva Československých bank, totiž, že mu dosavadní požitky budou vypláceny až do úplné- ného uzdravení. Žalovaná banka vyplatila žalobci služební požitky pouze do 30. června 1924. Žalobou domáhal se pak žalobce na žalované bance, by mu, počínajíc 1. červencem 1924, doplnila invalidní rentu, vyplácenou Pensijním ústavem československého peněžnictví, na plat, jenž mu byl posléze bankou vyplacen, a tvrdil v žalobě, že mrtvice ranila ho z ohromného rozčílení, přepracování nervů, poněvadž rozšířily se zprávy o insolvenci banky a vkladatelé žádali bouřlivě své vklady zpět, že neštěstí toto stalo se mu zcela bez jeho viny při vykonávání služby v kanceláři žalované banky a to jen proto, že se stala likvidní, že tudíž běží o úraz, na nějž vztahuje se ustanovení §u 21 odstavec třetí služ. řádu, že je proto banka povinna platiti mu dosavadní služné až do smrti, po případě do nabytí způsobilosti ke službě, pokud se týče doplniti mu invalidní rentu, kterou dostává od Pensijního úřadu Československého peněžnictví, obchodu a živnosti v Praze. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud dospěl k názoru, že není tu nároku žalobou vymáhaného, který žalobce opírá o ustanovení §u 21 poslední odstavec služebního řádu úřednictva Československých bank. Tento § 21 jedná o platu úředníka v případě nemoc. V odstavci prvém jest ustanoveno, že, nemůže-li trvale ustanovený úředník vykonávati pro nemoc službu, obdrží po 12 měsíců, prozatímně ustanovený po 6 měsíců, pokud nemoc trvá, plné požitky, zmenšené o případný invalidní důchod. Trvá-li nemoc déle než rok u trvale ustanovených úředníků, pokud se týče půl léta u prozatímních, a není-li dle výsledku lékařské prohlídky naděje na úplné uzdravení do 6 (3) měsíců, může úředníku býti dána výpověď. Odstavec druhý §u 21 jedná o úmrtním kvartálu. Odstavec třetí, na nějž se žalobce odvolává, zní takto: »Zvláštní přídavky v neštěstí. Utrpí-li úředník bez vlastního zavinění při vykonávání služby tělesný úraz, jenž byl bankou zaviněn, a stane se dle souhlasného dobrozdání dvou lékařů ústavního a nemocenské pokladny, v případě neshody platí obdobně předpis §u 19) ke službě zcela neschopným, má nárok na všechny dosavadní požitky. Tyto požitky musí býti vypláceny až do jeho smrti, pokud se týče znovunabytí výdělečné způsobilosti, avšak po srážce částky, rovnající se invalidní rentě, jež mu dle zákonného pensijního nebo smluvního (úrazového) pojištění jest vyplácena. Prokáže-li se, že úředník zemřel následkem takového úrazu, doplní banka vdově a sirotkům zákonné pensijní nebo smluvní (úrazové) požitky, po případě vyměří jim výslužné ve výši 3/4 požitků zemřelého. Tímto úrazem jest i oslepnutí bez vlastní viny nastalé.« Dle znění tohoto odstavce jest první podmínkou nároku tam stanoveného »tělesný úraz«. Soud je toho názoru, že slovu »úraz« nutno rozuměti ve smyslu všeobecně užívaném, že totiž úrazem jest porušení tělesné celistvosti, způsobené náhlým popudem vnějším a z vnějšku, na př. nárazem, střelou, popálením, pádem a pod. Za takovýto úraz nemožno však pokládati příhodu, sběhší se žalobci, totiž mrtvici, způsobenou krvácením do mozku, jak uvedeno jest v žalobě, neboť to jest projev nemoci, třebas náhle vystoupivší, ale podmíněné stavem tělesným, který třebas již delší dobu trvá, jest však skrytý, až pak pojednou projeví se náhlým ochuravěním. Že ono ustanovení má na mysli úraz tělesný v tom smyslu, jak soud je vykládá, patrno úsudkem z opaku z poslední věty dotyčného odstavce, kde úrazu tělesnému na roveň se klade oslepnutí bez vlastní viny nastalé. Oslepnutí může totiž právě nastati bez vnějšího vlivu neb popudu a bez porušení zevnější kontinuity těla na oku neb v okolí jeho, z příčin vnitřních, jako jest na příklad ochrnutí nervu zrakového, porucha sítnice nebo čočky, zákal a pod., takže není tu tělesného »úrazu«, nýbrž choroba a takový případ pak tímto ustanovením výslovně je postaven na roveň úrazu. Z toho dlužno souditi, že jiná podobná onemocnění nebo choroby, krom oslepnutí, není možno podřaditi pod ustanovení §u 21 odstavec třetí, tedy také ne ochuravění mrtvicí, neboť nemožným jest rozšiřující výklad ustanovení. Ježto po názoru soudu chybí tu hlavní předpoklad nároku, totiž »tělesný úraz«, nemusel se soud pouštěti ani do rozboru dalších podmínek, zdali je tu zavinění banky a zda nezavinil si je žalobce sám. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Rozhodnutí sporu spočívá v řešení otázky, zda ranění mrtvicí, jež žalobce u vykonávání služby u žalované banky stihlo a jehož následkem byla úplná neschopnost žalobce ku vykonávání služby, podřaditi lze pod pojem tělesného úrazu ve smyslu §u 21 poslední odstavec služebního řádu úřednictva čsl. bank. Odvolací soud připojuje se k názoru prvního soudu, že tuto otázku zodpověděti sluší způsobem záporným a shledává k správnému odůvodnění tohoto názoru v napadeném rozsudku dodati jen toto: Nevadí správnosti názoru toho, že cit. odstavec služebního řádu nadepsán jest: »Zvláštní přídavky v neštěstí« neboť z doslovu tohoto odstavce plyne, že není míněno každé neštěstí, nýbrž jen tělesný úraz úředníka a neblahé následky tohoto úrazu a mimo to jen ještě oslepnutí úředníka bez jeho vlastní viny nastalé. Toto vypočtení případů neštěstí jest taxativní a nelze řečené ustanovení rozšiřovati na jiné tělesné onemocnění, které úředníka může stihnouti ve službě. Jako tělesný úraz lze však označiti dle všeobecného užívání jazyka poruchu tělesné integrity, přivoděnou popudem bezprostředně z venčí na tělo člověka působícím, nikoliv však zejména události, které bezprostředně jen na duševní rovnováhu člověka působí a ve svých dalších důsledcích teprve následkem zvláštní jeho povahy tělesné jeho onemocnění vyvolají. O událost takovou jde zde u žalobce; dle vlastního přednesu octl se následkem bouřlivého útoku vkladatelů na filiálku žalované banky, jejíž dirigentem byl, v ohromném rozčílení a přepjetí nervů a následkem tohoto porušení duševního klidu teprve byl raněn mrtvicí. Jest samozřejmé, že k tomuto důsledku došlo jenom následkem zvláštní tělesné povahy žalobce, neboť není pravidlem, nýbrž vzácnou výjimkou, že k takovému důsledku duševního rozrušení při člověku i popudlivém dojde. První soud dospěl právem k úsudku, že mrtvici, kterou žalobce byl raněn, nelze uznati za tělesný úraz ve smyslu posledního odstavce §u 21 služ. ř. nýbrž že se jeví býti jen onemocněním následkem zvláštní náklonnosti žalobce k onemocnění právě tohoto druhu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Rozpor se spisy spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud vzal za základ svého rozsudku jako samozřejmé, že žalobce byl raněn mrtvicí následkem zvláštní tělesné povahy a zvláštní náklonnosti k onemocnění tohoto druhu, ač tento skutkový předpoklad není ani nesporným ani nebyl prokázán. Než ze souvislosti příslušného odstavce napadeného rozsudku nutno dovoditi, že odvolací soud vyslovil tu jen závěr z notorické prý jinak skutečnosti, že k takovému důsledku duševního rozrušení (mrtvice) docházívá i při člověku popudlivém jen ve zvláště výjimečných případech a že tedy — dle jeho přesvědčení — k témuž důsledku došlo i u žalobce jen vzhledem k jeho zvláštní tělesné povaze. Správnost tohoto úsudku odvolacího soudu dlužno však posuzovati jen s hlediska právního posouzení věci a není proto výtka rozporu se spisy odůvodněna. S právním posouzením věci odvolacím soudem nelze však v podstatě souhlasiti. Odvolací soud praví, že rozhodnutí sporu spočívá jen v řešení otázky, zda ranění mrtvicí, jež stihlo žalobce u vykonávání služby u žalované banky, a jehož následkem byla úplná neschopnost žalobcova k další službě, lze podřaditi pod pojem úrazu ve smyslu §u 21 poslední odstavec služ. řádu úřednictva českosl. bank. Tomu by ovšem tak bylo jen tehdy, kdyby k otázce bylo odpověděti záporně, neboť pak by se nedostávalo jedné z podstatných náležitostí, podmiňujících nárok žalobcův na požitky ve smyslu citovaného ustanovení služebního řádu. Kdyby však bylo ranění mrtvicí vzhledem k okolnostem, případ provázejícím, pokládati za úraz ve smyslu §u 21 služ. řádu, bylo by nutno ještě dále uvažovati, zda žalovaná banka úraz tento skutečně zavinila. Odvolací soud vyslovuje právní názor, že pod pojem »úraz« spadá jen porucha tělesné integrity, přivoděná popudem bezprostředně zvenčí na tělo působícím, nikoli však událost, která působí jen na duševní rovnováhu člověka a ve svých dalších důsledcích teprve následkem jeho zvláštní povahy vyvolá jeho tělesné onemocnění. Z toho dovozuje, že u žalobce nejde o »úraz«, nýbrž jen o událost zmíněného právě druhu, poněvadž žalobce dle svého vlastního přednesu ocitl se následkem bouřlivého útoku vkladatelů na filiálku žalované banky, jejímž byl dirigentem, v ohromném rozčílení a přepjetí nervů a následkem tohoto porušení duševního klidu byl teprve raněn mrtvicí. S úzkým vymezením pojmu »úraz« tak jak činí odvolací soud, nelze však souhlasiti. Odvolací soud, uvažuje o významu a dosahu pojmu »úraz« má zřejmě na mysli jen zranění, ať již vnější nebo vnitřní, jež bylo poškozenému přivoděno přímým vnějším působením síly fysické na příklad úderem, pádem, nárazem, střelou, s nimiž jest pravidelně spojena porucha tělesné integrity, přehlíží však, že takovýmto přímým vnějším popudem nemusí vždy býti jen síla fysická, nýbrž po případě také střet okolností, působících zhoubně na nervovou soustavu a vyvolávajících v lidském organismu vážné poruchy. Vnější popud nemusí tedy býti vždy somatický, nýbrž také psychický. Zda jest tomu tak v určitém případě, pokud se týče, zda není zhoubný účinek výsledkem nějaké dřívější, dotud skryté choroby, který by byl nastal i bez tohoto vnějšího psychického popudu, vymyká se posudku soudcovu; k tomu třeba vědomostí odborných. Pokud jde o výklad posledního odstavce §u 21 služebního řádu, možno vypočtení případů neštěstí pokládati jen potud za taxativní, pokud jde o »úraz, zaviněný bankou a oslepnutí, třeba bankou nezaviněné. Jest tedy ovšem vyloučena jakákoliv nemoc, jež není úrazem nebo oslepnutím. Naproti tomu znění tohoto ustanovení slu- žebního řádu nikterak nebrání, aby se za to nemělo, že i tu bylo pomyšleno na úraz v nynějším slova smyslu, tak jak pojem jeho shora byl vymezen. Odvolací soud, vycházeje z odlišného právního názoru, co do pojmu »úraz«, nezabývá se okolnostmi svrchu uvedenými, nezjistil zejména podstatu choroby žalobcovy a její bezprostřední původ se zřetelem k celkovému jeho zdravotnímu stavu před ochrnutím, ač jen tím by byl dán spolehlivý podklad pro posouzení, možno-li mluviti vůbec o úrazu (neštěstí). Řízení zůstalo proto neúplným.

Citace:

Čís. 5491. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 698-702.