Čís. 5464.

Vynášeje rozsudek pro zmeškání dle §u 398 c. ř. s., není soud sám od sebe povinen (oprávněn) přihlédnouti k tomu, že bylo za sporu zavedeno a skončeno vyrovnací řízení, třebas mu věc byla známa.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1925, Rv I 1445/25.) Pro zmeškání lhůty k odpovědi na žalobu vynesl procesní soud prvé stolice k žalobcovu návrhu rozsudek pro zmeškání vyhovující žalobě. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná napadá rozsudek první stolice pro nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, by rozsudek buď byl zrušen a věc vrácena byla soudu prvé stolice k dalšímu jednání а k vynesení nového rozsudku, buď aby rozsudek byl změněn v ten rozum, že žalovaná strana jest povinna zaplatiti straně žalující pouze 25%ní kvótu ze zažalovaného peníze. Uplatňovaný odvolací důvod nemá oprávnění. Neprávem uplatňuje strana žalovaná dovolávajíc se ustanovení §u 53 vyr. ř., že nárok žalobní pozůstává vzhledem na to, že napadený rozsudek vynesen byl po skončení vyrovnacího řízení, jež proti žalovanému společenstvu bylo zavedeno, po právu jen 25%, poněvadž žalovaná strana ve vyrovnávacím řízení soudně schváleném, se zavázala vůči věřitelům, kteří své pohledávky k tomuto řízení přihlásili, a tudíž také vůči žalující společnosti, jen ku zaplacení 25%ní kvóty jejich pohledávek a poněvadž strana žalovaná důsledně osvobozena byla od zaplacení 75%ního zbytku dluhů těch. Než námitka ta jest nedůvodná. Zahájením vyrovnacího řízení o jejím jmění nebylo řízení o žalobě, již dne 17. března 1922 podané, nijak dotčeno; nepodání žalobní odpovědi stranou žalovanou ve lhůtě soudem do 28. dubna 1922 stanovené nepozbylo tedy zahájením vyrovnacího řízení účinnosti a právem tudíž učinila strana žalující dne 19. března 1925 návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání ve smyslu §u 398 a 396 c. ř. s. Poněvadž nebyl zde žádný z důvodů, z nichž dle §u 402 c. ř. s. návrh na vydání rozsudku pro zmeškání jest odmítnouti, vydal soud první stolice právem rozsudek pro zmeškání dle žalobního přednesu a nepochybil, nevzav zřetele na vyrovnací řízení mezitím o jmění strany žalované zavedené a skončené, když v tomto směru žádný přednes ve sporu se nestal a když ostatně zahájení vyrovnacího řízení na průběh sporu a zejména na účinek nepodání žalobní odpovědi vlivu míti nemohlo. Marně tudíž uplatňuje strana žalovaná, že první soud z moci úřední přihlížeti měl ku notorickému jemu výsledku vyrovnacího řízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud zcela správně uvedl, že soud prvé stolice, vynášeje rozsudek pro zmeškání dle §u 398 c. ř. s., právem nevzal zřetele k vyrovnávacímu řízení, jež bylo za sporu zavedeno a skončeno, ježto v tomto směru nebyl ve sporu učiněn žádný přednes. Předpis §u 269 c. ř. s. má pouze ten význam, že okolnosti soudu známé nemusí strana, je uplatňující, dokazovati, vždy však je na straně, by je včas přednesla. Omeškala-li žalovaná podati zavčas žalobní odpověď, pozbyla práva, by před procesním soudem přednesla své obrany, a nese si tedy sama důsledky toho, že ve sporu nebyl uplatněn výsledek vyrovnávacího řízení, totiž zánik pohledávek, pokud přesahují vyrovnávací kvótu, a že soud dle §u 396 a 398 c. ř. s. nemohl k němu přihlížeti, třebas snad jinak okolnosti tyto byly u soudu notorické. Byl tedy postup nižších stolic správný, a nelze v tomto směru nižším stolicím činiti výtky. K vývodům dovolatelovým dlužno ještě dodati, že rozhodnutí čís. 2481 sb. n. s. se na tento případ nehodí, ježto tam bylo kontradiktorně jednáno, a částečný zánik pohledávky ve vyrovnávacím řízení byl žalovanou stranou výslovně namítán.

Citace:

Čís. 5128. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 63-65.