Čís. 5268.

Ku zřízení jistoty ve smyslu §u 56 c. ř. s. stačí i jeden rukojmí. Pokud jest rukojmí dostatečnou jistotou.
(Rozh. ze dne 15. září 1925, R I 804/25.)
V exekuční věci říšskoněmeckého vymáhajícího věřitele nepřijal rekursní soud zaručení se Bohumila P-а místo jistoty dle §u 56 c. ř. s., změniv usnesení prvého soudu, jímž byl rukojmí za jistotu přijat.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud nepřijal zaručení se Bohumila P-а místo jistoty, kterou ve výši 30 000 Kč měl rekurent podle rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. května 1925 R I 378/25 do 14 dní složití na soudě jako podmínku povoleného odkladu dražebního řízení z trojího důvodu: 1. proto, že prý podle onoho rozhodnutí nejvyššího soudu má jistota záležeti v hotových penězích; 2. protože zákon (§ 56 c. ř. s.) žádá při zřízení jistoty zaručení se více rukojmí, než jednoho, což vyznačeno v zákoně slovy: »opatření jistoty rukojmími«; a 3. proto, že zaručení se Bohumila P а neshledal za jistotu dostatečnou. Z těchto důvodů neuznává nejvyšší soud první dva za opodstatněné. Nejvyšší soud, mluvě ve svém rozhodnutí ze dne 12. května 1925 R I 378/25 o složení jistoty na soudě ve výši 30 000 Kč, nestanovil, že jistota musí záležeti jen v hotovosti, 3 nevyloučil zřízení jistoty jiným způsobem, v §u 56 c. ř. s. vedle složení hotových peněz připuštěným. Opačné stanovisko rekursního soudu nemá opory ani v doslovu rozhodnutí, ani v jeho smyslu, takže rozhodnutí to by nebylo na překážku zřízení jistoty rukojemstvím. Mluví-li zákon v §u 56 c. ř. s. (též § 1373 obč. zák.) o opatření jistoty rukojmími, nelze to vykládati v ten rozum, že jeden rukojmí k zřízení jistoty nestačí. Zákon nijak použití množného čísla při obratu »rukojmími« nezdůrazňuje, jednoho rukojmího při zřízení jistoty nikde nevylučuje a dlužno tedy ponechati uvážení soudu, zda podle okolností případu i jeden rukojmí jest dostatečnou jistotou. Naproti tomu za opodstatněný uznati jest důvod čís. 3 pro nepřijetí zaručení se Bohumila P-a. Již sám zákon (§ 56 c. ř. s.) klade v řadě způsobů jistoty jistotu rukojemstvím až na poslední místo a připouští ji jen jako jistotu náhradní místo pravidelné jistoty v hotových penězích nebo cenných papírech. Důvodem toho podle motivů k §u 56 c. ř. s. jest, že se rukojemství k účelu zajištění méně hodí, ježto nesnadno jest, zjistiti platební způsobilost rukojmího a mimo to dosažení uspokojení nebo krytí při takové jistotě bývá spojeno s obtížemi. Uváživ tudíž rekursní soud toto a dále, jak uvádí, i to, že kromě toho, co rekurent a Bohumil P. sami o majetku lukojmího a jeho způsobilosti k placení uvádějí, ničeho ve spisech není, z čeho by se na způsobilost k placení u P-а s bezpečností dalo souditi, a jestliže první soud zámožnost P-ovu přijímá jako mu známou, když neuvádí odkud a na základě čeho tuto známost má, že to nestačí, nepochybil rekursní soud, když zaručení se Bohumila P-а za jistotu nepřijal a protože tím podmínka odkladu dražebního řízení splněna nebyla, právem nařídil pokračování v exekučním řízení.

Citace:

Čís. 5268. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 298-299.