Čís. 5326.

V řízení o soudním odhadu za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty platí o opravných prostředcích předpisy nesporného řízení.
(Rozh. ze dne 2. října 1925, R I 830/25.)
V řízení o odhadu nemovitostí za účelem vyměření zemské dávky z přírůstku hodnoty zamítl soud prvé stolice námitky účastníků proti jmenování třetího znalce. Rekursní soud odmítl rekurs jako nepřípustný. Důvody: Jmenování znalců pro výkon odhadu, o nějž tu jde, řídí se ustanovením §u 273 nesp. říz. a podpůrnými předpisy civilního soudního řádu a exekučního řádu. Dle §u 239 druhý odstavec ex. ř. není proti usnesení, kterým se určuje, kolik znalců má býti přivzato k odhadu, a kterým znalci se jmenují, samostatného opravného prostředku. Poněvadž stěžovatelé domáhají se vlastně změny rozhodnutí ze dne 25. července 1925 v tom bodě, že byl přivzat ještě třetí znalec z oboru stavebního, je stížnost nepřípustná i proti napadenému usnesení, kterým byly zamítnuty námitky proti ustanovení třetího znalce, a slušelo ji jako takovou odmítnouti, když tak již soud prvé stolice neučinil (§ 78 ex. ř. a §§ 523 a 526 odstavec druhý c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu znovu rozhodl.
Důvody:
Soudní odhad nemovitostí za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty jest úkonem řízení nesporného, jehož podstata spočívá v provedení znaleckého důkazu spojeného s místním ohledáním a ve zhodnocení tohoto důkazu. Řízení upraveno jest v §§ 267—280 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., podle §u 272 nesp. říz. platí pak pro ně, pokud patent nemá sám vlastních odchylných ustanovení, avšak jen ohledně výkonu odhadu, předpisy »procesního řízení«, totiž dříve všeobecného soudního řádu ze dne 1. května 1781, čís. 13 sb. z. s., nyní pak nahražující je předpisy nového civilního soudního a zvláště exekučního řádu, jmenovitě tedy t. zv. odhadního řádu vydaného v základě §u 144 poslední odstavec ex. ř. Ohledně opravných prostředků platí dle toho tedy předpisy nesporného řízení, kde podle §u 9 nesp. říz. rekurs přípustný jest, beze všeho obmezení, a může strana s ním vyčkati až do vyřízení rozkladu podaného proti doručenému jí usnesení. Rozhodnutí rekursního soudu, že se rekurs odmítá jako nepřípustný a pozdě podaný, nelze srovnati s těmito zákonnými předpisy, proto musilo býti zrušeno, a rekursnímu soudu uloženo, aby rekurs vyřídil ve věci samé.

Citace:

Čís. 5326. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 405-406.