Čís. 5418.

Nejde o rozepři zahájenou, dcmáháno-li se za změněných poměrů zvýšení výživného, třebas o něm mezi týmiž stranami (manželi) byl zahájen spor, v němž jest nyní klid řízení.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv I 1066/25.)
Žalobě manželky, odloučeně žijící, proti manželi o zvýšení výživného bylo vyhověno soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Dovolatel vytýká odvolacímu rozsudku zmatečnost a nesprávné právní posouzení, leč to i ono neprávem. Rozsudky nižších soudů nejsou zmatečny proto, že roku 1917 žalovala žalobkyně žalovaného o výživné 60 Kč měsíčních, spor tento zůstal v klidu, tedy ještě je na soudě a nižší soudy přes to neuznaly, že projednávání nynějšího sporu brání rozepře zahájená. V prvé řadě nutno připomenouti, že by nešlo vůbec o žádný ze zmatků, v §u 477 c. ř. s. výčetmo uvedených, a tudíž ani o důvod dovolací dle §u 503 čís. 1 c. ř. s., třebaže by soud z moci úřadu měl k rozepři zahájené přihlédnouti (§§ 240 c. ř. s.). Ale ani věcně není dovolatelova výtka oprávněna, neboť nejde o stejný spor, byť i strany byly tytéž a jednalo se také o výživné z důvodu manželského poměru. Není tu ani totožnosti předmětu sporu, ani totožnosti právního důvodu. Předmětem dřívějšího sporu bylo výživné 60 korun rakouských měsíčně a důvodem netoliko svazek manželský o sobě, nýbrž i tehdejší mohoucnost žalovaného a tehdejší potřeby žalobkyně. Nárok na výživné z poměru rodinného svazku kotví ovšem v tomto svazku, ale také se určuje mohoucností živitele a potřebou vyživovaného, vymezenou slušností (§ 91 obč. zák.), takže pramenem nároku není o sobě svazek manželský, nýbrž mohoucnost manželova a stejně i případně změně podléhající potřeby slušné výživy manželčiny. Tak lze říci, že se nárok na výživné vždy znova rodí z nových poměrů a těmto se přizpůsobuje. Proto žaloba o výživné, založená na jiných poměrech, žádá-li se o novou úpravu výživného, není totožnou se žalobou, v níž se žádalo za úpravu za poměrů rozdílných. Nevadí tedy nynější žalobě rozepře zahájená, když žalobkyně v žalobě i za sporu právě změnu poměrů uplatňovala a žádá novou žalobou za novou úpravu výživného, dříve následkem sporu dobrovolnou dohodou za jiných poměrů částkou 40 Kč měsíčně stanoveného. Vždyť rozepře zahájená, stejně jako věc rozsouzená, mají ten význam, že nemají býti odděleně projednávány spory o týchž nárocích, a to z téhož důvodu, totiž jednak z důvodu procesní hospodárnosti a dále proto, aby bylo zabráněno tomu, by v téže věci nebylo rozhodnuto různě na stejném podkladě, tedy z důvodu veřejné právní jistoty. Toto hledisko však nedopadá na případy, kde uplatňují se ve sporu o výživné zcela nové poměry a důvody pro jeho výměru, takže pro takovéto případy nově zahájený spor ani práce soudu nepřidává ani nenastává nebezpečí různého rozhodnutí stejné věci. Neprávem vytýká dovolatel, že žalobkyně nezaložila svého nároku na úpravu výživného na změněných poměrech. Vždyť již v žalobě tvrdila, že se stala k výdělku neschopnou a že se hospodářské poměry a tím i její potřeby změnily, založila tedy již v žalobě svůj nárok na změně poměrů a celým sporem se táhne její tvrzení, že dřívější výživné 40 Kč za změněných poměrů jí nestačí. Proto výtka, že nebylo přihlédnuto k zahájenému dříve mezi týmiž stranami sporu o výživné dle §u 240 c. ř. s. odůvodněna není.

Citace:

Čís. 5418. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 575-576.