Čís. 5539.

Zadržovací právo podle čl. 313 obch. zák.
I přípravné práce k zahájení provozu obchodu jsou obchody ve smyslu čl. 273 obch. zák. Náležejí sem i platy, jež vynaložil obchodník se zřetelem k provozu obchodu jiného obchodníka.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1925, R I 977/25.)
Žalobě o vydání látek a stroje na střihání vzorků procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Prvý soud vyhověl žalobě, poněvadž žalovaný neprokázal, že zadržovací právo bylo smluveno, a poněvadž sám tvrdí, že ku smlouvě zastupitelské nedošlo, následkem čehož nemůže se dovolávati ustanovení čl. 313 a 374 obch. zák., tím méně pak § 471 obč. zák., ježto žalovaný ani netvrdí, že na věci učinil náklad. Soud odvolací souhlasí se zjištěním prvého soudu, že mezi stranami jednalo se sice o smlouvu komisionářskou, že však mezi nimi k hotové smlouvě komisionářské nedošlo, následkem čehož nemůže se žalovaný také dovolávati ustanovení čl. 374 obch. zák., aby uplatnil právo zadržovací. Nelze však souhlasiti s názorem prvého soudu, že žalovaný nemůže uplatňovati právo dle čl. 313 obch. zák., poněvadž neprokázal, že bylo smluveno. Čl. 313 obch. zák. nepředpokládá, by zadržovací právo bylo smluveno, nýbrž stanoví, že obchodník má pro své splatné pohledávky ze vzájemných obchodů zadržovací právo na věcech dlužníka, které s jeho (dlužníkovou) vůlí přišly do jeho držení na základě těchto obchodů. Z tohoto ustanovení plyne, že zadržovací právo vzniká i bez ujednání, jsou-li předpoklady čl. 313 obch. zák., vyžaduje se však, by ten, kdo chce toto právo uplatniti, vyrozuměl o tom druhou stranu. A tu je v tomto případě nesporno, že obě strany jsou obchodníky a že žalující firma odevzdala žalovanému zboží za účelem obchodů, že žalovaný z těchto obchodů odvozuje nárok na zaplacení 18 412 Kč 95 h a 950 000 K r., pro které uplatňuje své právo zadržovací na tomto zboží a tvrdí, že pohledávky ty jsou splatný. Lhostejno při tom, o jaký obchod se jedná, čl. 313 obch. zák. vyžaduje jen obchodní spojení a to zde bezesporně bylo. Uplatňování zadržovacího práva stalo se dopisem žalovaného ze dne 24. dubna 1924, ač i pouhé zadržení věcí dlužno pokládati za uplatnění tohoto práva, poněvadž se zvláštní formy k uplatňování práva toho nevyžaduje. Jedná se proto jen o to, zda tvrzené pohledávky jsou po právu, pocházejí z těchto vzájemných obchodů a jsou také splatný. A tu žalovaný tvrdí, že konal za žalobkyni různé platy na základě ústních i písemných příkazů, a předkládá o tom doklady. Tvrdí, že každý větší peníz, který za žalobkyni vyplatil, zejména větší částky, sděloval žalobkyni a tato nikdy proti tomu nečinila námitek. Těmito okolnostmi se prvý soud v rozsudku vůbec nezabýval a také o nich zjištění neučinil, ač jsou důležitý, poněvadž od zjištění těchto okolností rozřešení sporu jest závislým.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalovaný vznesl ve sporu o vydání předmětů v žalobě uvedených námitku, že si věci ony zadržuje k zajištění svých pohledávek 18 412 Kč a 950 000 rak. kor., jež mu proti žalobkyni vzešly z hotových vydání pro ni vynaložených, které také za řízení určitě specifikoval. Jde tedy o to, zda jsou splněny zákonné podmínky, by žalovaný mohl vykonati zadržovací právo. V úvahu mohla by tu přijití ustanovení čl. 313 a 374 obch. zák., nebo §u 471 obč. zák., z nichž posléze uvedená dvě, jak již oba nižší soudy správně dovodily, nedopadají, poněvadž jest jednak zjištěno, že mezi stranami nedošlo k ujednání smlouvy komisionářské, jednak nesporno, že žalovaný neučinil na věci, o něž jde, nákladu. Zbývá tedy předpis čl. 313 obch. zák., dle něhož přísluší obchodníku pro jeho splatné pohledávky ze vzájemných obchodů s jiným obchodníkem zadržovací právo na movitých věcech a cenných papírech dlužníkových, které s vůlí tohoto na základě obchodů přešly v jeho držbu, pokud je má ještě v moci nebo jinak jimi může nakládati. Jest nesporno, že obě strany jsou obchodníky a že předměty v žalobě uvedené s vůlí žalobkyně jako jich vlastnice byly zaslány (odevzdány) žalovanému, který je má dosud v moci. Není správným tvrzení stěžovatelčino, že svědek P. uvedl, že sedm kusů crepe de China odevzdal žalovanému do uschování, aniž by byl k tomu žalobkyní zmocněn. Svědek klade důraz jen na to, že nebyl zmocněn, by zboží to dal žalovanému do zástavy. Naproti tomu žalobkyně sama přiznává v žalobě, že zboží bylo dáno žalovanému za účelem zřízení jejího skladu a majitel žalující firmy potvrdil při svém výslechu jako strana výslovně, že věci ony svěřil žalovanému jako své vlastnictví. Z toho plyne však také, že není v rozporu se spisy, uvádí-li odvolací soud, že jest nesporno, že bylo zboží odevzdáno žalovanému za účelem obchodu. Jde tedy jen o to, zda věci přešly v držení žalovaného na základě obchodů a zda možno pohledávky žalovaného — předpokládaje ovšem jich pravost a splatnost — pokládati za pohledávky ze vzájemných obchodů se žalobkyní. K oběma otázkám jest přisvědčiti. Byť i nebyla v době předání sporných předmětů žalovanému a ani později zastupitelská (komisionářská) smlouva mezi stranami dojednána, přece jen se o ní vyjednávalo a zaslala žalobkyně zboží i stroj na střihání vzorků žalovanému jen za tím účelem, aby jich bylo upotřebeno v jejím obchodě, který zařizovala v Praze a jehož vedoucí silou měl býti žalovaný. V nejnepříznivějším případě šlo tu tedy o přípravné práce k zahájení provozu obchodu, jež jsou samy obchody ve smyslu čl. 273 obch. zák. Dostaly se tedy věci ony v držení žalovaného na základě obchodů. Pohledávky žalovaného, jak je tento vypočítává, jsou jednak zálohy vyplacené za žalobkyní jejím zřízencům, jednak hotová vydání na různých poplatcích, clech, dani a t. d., tedy vesměs platy vynaložené v zájmu а k účelu provozu jejího obchodu. I takovéto konání platů, které obchodník se zřetelem k provozu obchodu jiného obchodníka podnikne a jež jsou vlastně zápůjčkami, jest obchodem dle čl. 273 obch. zák. a plyne již z povahy věci, že jsou to obchody vzájemné, totiž ujednané právě mezi těmito dvěma obchodníky. Byly by tedy na straně žalovaného splněny veškeré podmínky k nabytí práva zadržovacího dle čl. 313 obch. zák., kdyby bylo zjištěno, že jeho pohledávky jsou po právu a splatný. Poněvadž se těmito okolnostmi prvý soud v rozsudku nezabýval, neučiniv potřebných zjištění, zůstalo řízení neúplným a právem odvolací soud, zrušiv rozsudek, nařídil jeho doplnění.

Citace:

Čís. 5539. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 781-783.