Čís. 5336.

Řádný soud není vázán rozhodnutím rozhodčího soudu úrazové pojišťovny dělnické, že věc, jež byla na něho vznesena, náleží ku příslušnosti řádných soudů. §u 46, odstavec prvý j. n. nelze tu obdobně užiti.
(Rozh. ze dne 6. října 1925, R I 826/25.)
Spor, o nějž tu jde, byl původně vznesen na rozhodčí soud dělnické úrazové pojišťovny v Praze, jenž žalobu odmítl pro nepříslušnost a odkázal ji na řádný soud. Soud prvé stolice námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Jest zjištěno, že podle smlouvy ze dne 5. října 1919 byl ujednán pro spory mezi stranami zvláštní rozhodčí soud, že však strany úmluvou ze dne 3. října 1924 tuto doložku o soudu zrušily a souhlasně prohlásily, že spory mají býti řešeny rozhodčím soudem dělnické úrazové pojišťovny v Praze, podle zákona příslušným. Na základě tohoto skutkového stavu jest rekursní soud v souhlasu s názorem stran a prvého soudce toho názoru, že tento spor bylo rozhodnouti rozhodčím soudem Dělnické úrazové pojišťovny. (Zákon ze dne 22. prosince 1920, čís. 689, zák. ze dne 15. května 1919, čís. 268 sb. z. a n., ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. § 6 g) zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. a ze dne 16. července 1892, čís. 202 ř. zák.). Rozhodčí soud dělnické úrazové pojišťovny v Praze odmítl usnesením že dne 10. listopadu 1924 žalobu pro nepříslušnost a odkázal ji na příslušný řádný soud, poněvadž se jedná o soukromou pokladnu a nikoliv o veřejnou nemocenskou pokladnu podle zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. Rekursní soud musil počítati s tímto formálním usnesením rozhodčího soudu a nemohl pro formální právní moc tohoto usnesení přezkoumati, zda toto usnesení se stalo podle předpisů o řízení před roz- hodčími soudy (§ 38 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n.). Rekursní soud sdílí právní názor stran a prvého soudu, že v době, kdy žaloba ještě nebyla rozhodčím soudem dělnické úrazové pojišťovny odmítnuta, řádné soudy nebyly příslušný pro rozhodnutí věci. Jedná se o rozhodnutí otázky, zda odmítnutím žaloby rozhodčím soudem v Praze se stal okresní soud v T. pro tuto žalobu příslušným. V tom směru odvolává se žalobce na ustanovení §u 46 j. n. a usnesení prvého soudu mimo to na ustanovení § 7 obč. zák. §u 46 j. n., který praví, že rozhodnutí soudu o věcné nepříslušnosti jest závazným pro každý soud, u kterého se zahájí následkem toho právní věc, nemůže býti použito již pro své zařazení v zákoně ze dne 1. srpna 1895, čís. 111 ř. zák., poněvadž tento zákon obsahuje předpisy o řádných soudech a nevztahuje se na jiné orgány, které podle §u 95 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 120 sb. z. a n. vykonávají funkce soudcovské. Má-li se ustanovení §u 46 j. n. použiti na jiné než řádné soudy, nutno to upraviti zvláštním předpisem, jak to také bylo vysloveno současně s vydáním j. n. a c. ř. s. V článku 24 uvozovacího zákona k с. ř. s. ohledně rozhodčích soudů bursovních a později v §u 24 zákona ze dne 27. listopadu 1896, ř. zák. čís. 218 ohledně živnostenských soudů. Také dějinný vývoj procesních řádů svědčí tomuto právnímu názoru. Podle §u 274 všeobecného soudního řádu ze dne 1. května 1781, čís. 13 sb. z. s. jest stranám volno v případě, že se nevzdaly výslovně stížnosti, po výroku rozhodčího soudce spornou věc podati u řádného soudu a bez zřetele na výrok rozhodčího soudce tam provésti. Toto ustanovení platí především pro smluvní soudce rozhodčí. Myšlenka tato jest také v ustanovení §u 49, 67, 69 a 70 zákona o živnostenských soudech ze dne 14. května 1869, čís. 63 ř. zák. zatím zrušeného. Podle těchto ustanovení může strana, která namítla nepříslušnost živnostenského soudu a s touto námitkou byla zamítnuta, žádati u řádného soudce zrušení rozsudku živnostenského soudu z důvodu nepříslušnosti. Tento dějinný vývoj svědčí o tom, že období použití §u 46 j. n. použitím §u 7 obč. zák. pro rozhodování rozhodčího soudu dělnické úrazové pojišťovny ohledně věcné nepříslušnosti jest úplně cizí právnímu životu. Poněvadž §u 46 j. n. nemůže býti použito, zůstává při nepříslušnosti řádného soudu, stranami souhlasně uznané. Tím se však žalobce nezbavil ochrany právní. Neboť zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. dovoluje žalobci podle §u 3, 4, 5 žádati za rozhodnutí zvláštního senátu za účelem vyřešení kompetenčního konfliktu. Jest-li dovolání se obdoby podle §u 7 obč. zák. na místě, jest také vhodno ohledně dovolání se kompetenčního senátu, poněvadž tento senát byl zřízen k řešení kompetenčních konfliktů, které přinesl sebou vyvíjející se život právní svou specialisací. Ustanovení §u 95 úst. listiny a uvedené tam označení rozhodčího soudu jako nositele moci soudcovské podporuje tento názor. Námitka nepříslušnosti řádných soudů (§ 42 j. n.) jest tudíž odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody rekursu nebylo vyvráceno správné, věci i zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení, k němuž se stěžovatel odkazuje. Před- pisy procesní jsou předpisy velícími, proto je jakékoliv obdobné použití jich vyloučeno. Proto nelze použiti obdobně předpisu §u 46 odstavec prvý j. n., kterého se stěžovatel znovu dovolává. Pokud jde o otázku vyřízení kompetenčního konfliktu a o stěžovatelův poukaz ku předpisům zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n., není potřebí v tomto řízení otázkou tou se obírati. Sahá-li stěžovatel posléze také ku přirozeným zásadám právním podle §u 7 obč. zák., přehlíží, že z těchto odvoditi může soudce scházející normu právní, není-li příslušného ustanovení právního. Leč tomu není tak v tomto případě, v němž — a to zde rozhoduje — tato rozepře byla odňata právnímu pořadu nikoliv úmluvou stran, nýbrž ustanovením §u 6 písm. g) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. Na tomto stavu nemění ničeho okolnost, že rozhodčí soud dělnické pojišťovny v Praze žalobu odmítl a poukázal na příslušný soud řádný, neboť tento soud není vázán podle §u 46 j. n. tímto pouze řádných soudů se týkajícím předpisem.

Citace:

Čís. 5336. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 416-418.