Čís. 5190.

Exekuce na základě říšsko-německých exekučních titulů.
Úřední doložka soudního písaře, že nález (rozsudek) jest pravomocný, jest vysvědčením, že nález nepodléhá opravnému prostředku, stavícímu vykonatelnost.
Rozsudek »s výhradou«, vynesený německým soudem, není v tuzemsku vykonatelným, třebas jím v Německu byl, leč že by šlo o roz- sudek, vyhrožující žalovanému uplatnění vzájemné pohledávky namítané započtením (§ 302).
(Rozh. ze dne 23. července 1925, R I 613/25.)
Na základě rozsudku »s výhradou« zemského soudu v Budišíně povolil soud prvé stolice (krajský soud v Č.) exekuci. Rekursní soud exekuční návrh zamítl v podstatě z týchž důvodů jak v rozhodnutí R I 614/25 (čís. sb. 5191).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvody, jimiž rekursní soud opřel zamítnutí exekučního návrhu, nejsou ovšem správny. Pokud se opírají o § 80 odstavec druhý ex. ř., vlastně ježto tento neplatí, dle posledního odstavce vládní vyhlášky ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n., nyní o § 328 čís. 2 něm. civ. soud. řádu, přepsaného na Československo, jsou na omylu, ježto žaloba doručena byla žalovanému (exekutu) k vlastním rukám v jeho bydlišti v Čechách okresním soudem v H., což úplně odpovídá §u 328 čís. 2 něm. soud. řádu, přepsaného na Československo, a na doručení usnesení ohledně útrat se předpis ten vůbec nevztahuje. Pokud se opírají o odstavec třetí §u 80 ex. ř., nelze seznati, proč by předpisu tomuto, že musí vysvědčeno býti, že nález nepodléhá opravnému prostředku, stavícímu vykonatelnost, nevyhovovala úřední doložka soudního písaře, že nález (rozsudek) jest pravomocný, vždyť toto jest více než ono, jak z porovnání obou alternativ §u 1 čís. 1 čs. ex. řádu a §u 505 odstavec třetí c. ř. s. jasně plyne, a sám něm. civ. soud. řád v §u 705 praví, že právní moc nastává teprv uplynutím lhůty k opravnému prostředku. Nicméně zamítající výrok jest správný, jenže z docela jiných příčin, právě již z té, kterou naopak rekursní soud neuznal za danou, maje mylně za to, že německo-říšský tak zv. rozsudek s výhradou rovná se významem svým exekučním titulům §u 1 čís. 1—3 ex. ř. a že jest tedy v Čs. republice vykonatelným.
V dalším uvedl Nejvyšší soud v důvodech totéž, co v druhém odstavci důvodů čís. sb. 5191.
a pokračoval pak:
Dlužník v rekursu namítl kromě nedostatku dle §u 80 čís. 1 a §u 81 čís. 2 ex. ř. zvláště také, že se nejedná o exekuční titul ve smyslu §u 1 čís. 1—3 ex. ř., a tento důvod jest oprávněn. Neboť: Dle citované vyhlášky čís. 131/24 předposlední odstavec pro exekuci v Německu přicházejí v úvahu exekuční tituly uvedené v §u 1 ex. ř. pod čís. 1, 2, 3 a dle posledního odstavce vyhlášky je pokládati vzájemnost za zaručenou v témže rozsahu, jde-li dle §u 79 ex. ř. o exekuci na základě říšsko-německého titulu exekučního; musí tedy, má-li exekuce býti po- volena, jíti o některý z tří exekučních titulů, uvedených v čís. 1, 2, 3 §u 1 ex. ř., ale nejde o žádný z nich. Exekučním titulem je rozsudek zemského soudu v Budišíně ze dne 23. prosince 1924, vyhotovený dne 2. ledna 1925, nadepsaný jako »rozsudek s výhradou« a obsahující také výrok, že »žalovanému se provedení jeho práv vyhražuje«, kterýž výrok se pak v důvodech rozsudku odůvodňuje předpisy §u 597 a 599 čís. 1 něm. civ. soud. řádu. Jest si tedy třeba uvědomiti povahu takovéhoto rozsudku s výhradou. Něm. civ. soud. řád zná rozsudek s výhradou ve více případech, tak rozsudek s výhradou vzájemné pohledávky k započtení namítané (§ 302), s výhradou omezeného ručení (§§ 305, 780, 781), s výhradou obran (§§ 540, 541), s výhradou ohlášených práv v řízení vyzývacím (§ 953) a konečně rozsudek s výhradou ve sporu listinném (§ 599), o nějž tuto jde. Každý rozsudek s výhradou má dle obsahu cit. předpisů ten v tuzemsku neznámý nedostatek, že o jistých právech žalovaného nerozhoduje, nýbrž rozhodnutí o nich vyhražuje, nicméně zákon o něm pravidelně praví, že je, co se týče opravných prostředků a exekuce, na roveň rozsudku konečnému (§§ 302, 3 540, 3, 599, 3), který dle §u 300 vyřizuje věc ovšem s konečnou platností. V tomto případě jde o rozsudek s výhradou, vynesený ve sporu listinném, upraveném v §§ 592 a 601, a tento spor se rovná tuzemskému řízení rozkaznímu, upravenému v §§ 548—554 c. ř. s., jenže rozdíl je v tom, že v německém sporu listinném nepřipouští se žalovanému žádná námitka, kterou není s to úplně dokázati důkazy v listinném sporu přípustnými (§ 598), jimiž jsou jen listiny a přísaha (§ 595), pročež právě se mu uplatnění těchto práv musí vyhraditi (§ 599). Není to tedy rozsudek ve smyslu čs. §u 1 čís. 1 ex. ř., jenž předpokládá rozsudek konečně jakožto rozsudek bezvýhradný, jenž i v rozkazním sporu jedině jest přípustným. Z rozsudků s výhradou jedině rozsudek vyhražující žalovanému uplatnění vzájemné pohledávky k započtení namítané (§ 302) mohl by v tuzemsku platiti za exekuční titul dle §u 1 čís. 1 ex. ř., protože se rovná tuzemskému dílčímu rozsudku §§ 391, 392 c. ř. s., nikoli však ostatní, protože ty ani o zažalované pohledávce nerozhodují s konečnou platností. Není tedy rozsudek, o nějž jde, v tuzemsku exekvovatelným, třeba že jím v Německu byl (§§ 704, 708 čís. 4 něm. c. ř. s.), byl-li za předběžně vykonatelný prohlášen, jak se v tomto případě dle jeho obsahu stalo. Srov. rozhodnutí býv. víd. nejv. soudu ze dne 28. září 1910, Rv 1235/10 úř. sb. 1372 Gl. U. 5708, vydané na základě staršího právního stavu, jenž ovšem byl podstatně stejný.

Citace:

Čís. 5190. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 176-178.