Čís. 5470.

Zrušení svěřenství (zákon ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n.).
§em 2 (4) zák. není vyloučeno, by účastníci neučinili dohodu závislou na soudním schválení, je-li některý z nich nesvéprávným a to na schválení příslušného soudu opatrovnického. Rozsah činnosti svěřenského soudu dle §u 2 zák.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1925, R I 955/25.)
Opatrovnický soud schválil dohodu ohledně nezletilce Zdeňka Hyacintha L-а, jíž se mu dostalo odškodnění u příležitosti zrušení svěřenství a jíž se upravily poměry uvolněného jmění, náležejícího ku svěřenství, vzhledem k tomu, že nárok opatrovancův ku svěřenství byl sporným. Rekursní soud napadené usnesení zrušil a nařídil, by po právní moci jeho usnesení byla věc postoupena k vyřízení svěřenskému soudu. Důvody: Soud prvé stolice jako soud opatrovnický zřídil k návrhu otce nezletilce Dra Ferdinanda Josefa L-а se zřetelem k tomu, že se jedná o dohodu za příčinou zrušení svěřenství, nezletilému dítku opatrovníka k činu, s nímž bylo pak jednáno a dohoda uzavřena, kterou soud prvé stolice mocí úřadu opatrovnického schválil. Po rozumu §u 2 (4) zákona ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. musí dohoda býti do šesti měsíců ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, předložena příslušnému soudu svěřenskému a vyžaduje schválení soudem svěřenským. Ze spisů svěřenských zjistil soud rekursní, že skutečně byla dne 14. května 1923 předložena zemskému soudu civilnímu v Praze jako soudu svěřenskému dohoda uzavřená dne 4. května 1925 mezi nynějším držitelem svěřenství Drem Maxem Ervínem L-em se strany jedné a dle zákona povolanými čekateli tohoto svěřenství, mezi nimiž uveden i nezl. Zdeněk Hyacint L. zast. opatrovníkem k činu Drem Mojmírem L-em, advokátem v Praze, se strany druhé a výhradou schválení svěřenského soudu a souhlasu Státního pozemkového úřadu, podle níž veškeří čekatelé jsou srozuměni s tím, že veškeré jmění svěřenské připadne nynějšímu držiteli Dru Maxu Ervínu L-ovi s tím, že pro čekatele nevyhražuje se náhrada ani odškodnění. Dohoda tato dosud schválena není. Pakli dohoda taková schválena byla soudem prvé stolice, byl tento po názoru soudu rekursního k tomu po rozumu §u 2 vůbec nepříslušným. Předpis tento jasně a bez výhrad stanoví, že dohodu takovou schvaluje jedině soud svěřenský a neliší, zda běží o čekatele zletilé či nezletilé, takže i ohledně nezletilých čekatelů jest příslušným soud svěřenský. Neplatí tedy ohledně nezletilých čekatelů všeobecný předpis §u 109 j. n., neboť zákon čís. 179/24 jest předpisem zvláštním. Že tomu tak, nasvědčuje i úvaha, že právě svěřenský soud, který jest obeznámen podrobně s poměry, zejména i s podstatou majetkovou, dovede nejlépe posouditi, zda dohoda nepříčí se účelu zákona. Soud prvé stolice mohl také dohodu schváliti jen na základě spisů svěřenských, které si musil dříve vyžádati. Dohoda skutečně byla také včas předložena příslušnému soudu svěřenskému i ohledně nezletilého Zdeňka Hyacinta L-а, takže soud prvé stolice nepřípustným způsobem pustil se do jednání i do rozhodnutí. Soud svěřenský vystupuje tu podle povahy věci jako soud opatrovnický (cura bonorum) a, jsou-li na věci súčastněni čekatelé, i jako opatrovnický soud ohledně nich — neboť § 2 vůbec nerozlišuje, o jaké čekatele běží. Se zřetelem k výlučné příslušnosti soudu svěřenského ke schválení dohody а k povaze tohoto předpisu jako zvláštního, takže jím jest derogováno i předpisu §u 109 j. n., jest přirozeně soud svěřenský jedině příslušným ke všem úkonům, jichž jest zapotřebí v otázce schválení. Z toho plyne, že, jsou-li tu čekatelé nezletilí, pouze on jest příslušným, by ustanovil nezletilci opatrovníka k činu — pakli řízení to vůbec povahou věci jest zdůvodněno, zejména pakli zájmy tohoto nezletilce skutečně jsou v rozporu se zájmy jeho otce jako zákonného zástupce (§ 270 obč. zák.). Neplatí pro zřízení opatrovníka k činu předpis druhého odstavce §u 112 j. n., který jest jen předpisem podpůrným. Opatrovníka k činu dle povšechné zásady jevící se v prvém odstavci §u 112 j. n. zřizuje vždy soud, který zabývá se věcí hlavní, jak také zřejmo z jednotlivých zákonných předpisů o ustanovení opatrovníka v těch kterých případech. V úvaze této jest tedy k tomu příslušným soud svěřenský jako soud, který se má zabývati věci hlavní. Svědčí tomu i předpis §u 255 nesp. říz. o všeobecné působnosti soudu svěřenského, který sice pozbyl platnosti vydáním zákona ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n., v zásadě své však platí i dle nového §u 2 (4) zákona potud, že stanovena výlučná příslušnost soudu svěřenského ke všem úkonům přípravným, jichž třeba k tomu, aby se mohlo rozhodnouti o otázce schválení dohody. Po názoru soudu rekursního nebyl tudíž příslušným soud prvé stolice ani k zřízení opatrovníka k činu.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc rekursnímu soudu, by rozhodl o rekursu, nepřihlížeje ke zrušovacímu důvodu.
Důvody:
Rekursní soud vychází z mylného názoru právního. § 2 (4) zákona o zrušení svěřenství čís. 179 sb. z. a n. z roku 1924 nevylučuje, by účastníci neučinili dohodu, závislou na soudním schválení, je-li některý z nich nesvéprávným, a to na schválení příslušného soudu opatrovnického. V tomto případě sjednána byla dohoda podle §u 2, mimo jiné též s nezl. Zdeňkem Hyacintem L-em, narozeným v roce 1924. Otec jeho, pokládaje se z nerozhodných dnes důvodů za vyloučena ze zastupování syna, zažádal u soudu příslušného podle §u 112 j. n. o zřízení opatrovníka k činu. Soud vyhověl žádosti, a jednal dále za jmenovaného nezletilce jako opatrovník soudem zřízený advokát, jenž sjednal dohodu za tohoto opatrovance, načež opatrovnický soud po výslechu účastníků dohodu schválil vzhledem k jmenovanému opatrovanci, uložil opatrovníku, by ji podepsal, a sám opatřil spis schvalovací doložkou. Z toho nelze vyvoditi, než že právní účin dohody co do účasti tohoto nezletilce podmíněn je z vůle účastníků právoplatností usnesení opatrovnického soudu, schválivšího dohodu vzhledem k němu. S tímto schválením dohody opatrovnickým soudem nemá schválení její soudem svěřenským podle §u 2 zákona čís. 179 z r. 1924 nic společného. Činnost svěřenského soudu omezena je v této příčině jedině na úvahu, zda dohoda vyhovuje náležitostem §u 2. Po stránce osobní bude svěřenský soud uvažovati jen o tom, zda účastníci byli oprávněni k dohodě podle uvedeného zákonného předpisu, nikdy však o tom, zda anebo jak dalece dotčeny jsou dohodou zájmy jednotlivých účastníků. U nesvéprávných účastníků bude svěřenský soud zkoumati jedině, zda byli řádně zastoupeni a zda dohoda byla schválena chráněnským soudem, jinak zůstane zájem jich mimo úvahu svěřenského soudu, ježto bylo tomuto soudu uloženo jedině dbáti toho, by likvidace svěřenství odpovídala zákonu, t. j. by omezení závazkem svěřenským bylo zrušeno bez naděje na obnovu. Nebylo proto ustanovením §u 2 zákona o zrušení svěřenství zrušeno ustanovení §§ 112 (109) j. n., pokud jde o nesvéprávné čekately, naopak trvají oboje vedle sebe nerušeně. Mylným je názor rekursního soudu, že svěřenský soud mohl sám nesvéprávnému účastníku zříditi opatrovníka, a napraviti tím nedostatek zákonného zastoupení, naopak mohl by svěřenský soud v tomto případě dovoditi jediný důsledek, že dohoda nebyla sjednána tímto účastníkem, a uvažovati jedině o tom, zda dohoda, sjednaná ostatními účastníky je platná podle §u 2 zák. Podle toho zachová se svěřenský soud i v tomto případě, nebude-li usnesení opatrovnického soudu potvrzeno. Rekursní soud zrušil neprávem napadené usnesení i s předchozím řízením, nezbývá proto, než zrušiti jeho usnesení a poukázati jej, by rozhodl o rekursu věcně, vylouče z úvahy domnělou zmatečnost podle §u 2 zákona o zrušení svěřenství.

Citace:

Čís. 5470. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 659-661.