Čís. 5595.

Odkazovník, bydlící v tuzemsku, jest oprávněn domáhati se na dědici vyplacení odkazů v Kč, třebas pozůstalost byla projednána v cizině (ve Vídni) a odevzdací listina stanovila pro výplatu odkazu měnu cizí (rakouskou).
(Rozh. ze dne 29. prosince 1925, Rv I 1521/25.)
Zůstavitelka, československá příslušnice, ustanovila v závěti, zřízené roku 1916 v Čechách, žalovanou universální dědičkou a odkázala Vendelínu R-ovi 2.000 K a Růženě R-ové 4.000 K s tím, že odkazy mají se vyplatiti ve měně, jež bude v oběhu a platnosti v době výplaty. Po smrti zůstavitelky v roce 1921 byla pozůstalost projednána ve Vídni a v odevzdací listině byla stanovena pro výplatu odkazů rakouská měna. Žalovaná i odkazovníci byli československými státními příslušníky a bydleli v tuzemsku. Žalobě postupnice odkazovníků o vyplacení odkazů v Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka zastává názor, že jest povinna vyplatiti odkazy jen v rakouských korunách, protože pozůstalost nebyla projednávána v tuzemsku, nýbrž ve Vídni a tam dle odevzdací listiny byly odkazy přikázány v této měně. S tímto názorem nelze souhlasiti. Dědická přihláška není sice slibem zaplacení. Dědická přihláška jest výslovné prohlášení toho, kdo chce uplatniti a prokáže své dědické právo, že dědictví přijímá a nastupuje (§§ 799 a 800 obč. zák.), avšak, byla-li podána bezpodmínečně, zakládá závazek za pohledávky všech věřitelů pozůstalosti a odkazovníků, i když podstata pozůstalosti nestačí (§ 801 obč. zák.). Tento závazek nabývá působnosti odevzdáním pozůstalosti dědici, jenž až do té doby se osobně nepovažuje za dlužníka. Dovolatelka mylně poukazuje na odevzdací listinu, jakoby ta tvořila závazek k výplatě odkazů. Povinnost tato byla nařízena poslední vůlí zůstavitelky, kterou žalovaná má splniti, poněvadž, jak zjištěno, k dědictví se přihlásila bezpodmínečně a pozůstalost jí byla odevzdána. Odkazovník, jenž nebere účasti na projednávání pozůstalosti, nabývá osobního nároku vůči dědici, jenž se tudíž stává jeho osobním dlužníkem (§§ 649 a 684 obč. zák.) a poněvadž v tomto případě jde o výplatu peněžitých odkazů, jest použiti také na tento případ ustanovení §u 905 obč. zák. Jest úplně bez právního významu, že pozůstalost se projednávala ve Vídni a že odevzdací listina stanoví pro výplatu odkazů měnu rakouskou. Pozůstalostní řízení upravilo toliko přechod pozůstalého jmění na dědice a jest nerozhodno, kde se toto jmění nacházelo. Avšak dlužno přihlížeti také k tomu, aby pravá vůle zůstavitelky byla vypátrána (§§ 552 a 655 obč. zák.). Zamýšlela zajisté svým nařízením dědičce, by odkazovníkům se po její smrti dostalo hodnotného odkazu, jak jej měla na mysli v době zřizování poslední vůle. To by však jistě neodpovídalo intencím zemřelé, by odkazovníci nyní následkem okolností, kteréž ji v době pořizování nemohly býti povědomy, byli odbyti částkami přímo malichernými. Neodpovídalo by to nejen patrné vůli zůstavitelky, nýbrž ani právní poctivosti, jaké v právním styku dlužno všude šetřiti. Ani doložka v závěti o měně nedá se vykládati toliko ve prospěch žalované a v neprospěch žalující strany, jak si toho přeje dovolatelka. Spíše ještě to potvrzuje správnost názoru, že dědička má vyplatiti odkazy ve měně platné nyní v tomto státním území, kdež i osoba odkazem obtížená i osoby k němu oprávněné měly a mají dosud své řádné bydliště, nehledě k tomu, že tato otázka i jinak byla již zákonem upravena.

Citace:

Čís. 5595. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 900-901.