Čís. 5581.

Zákon o silostrojích ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.
Vzal-li ten, komu bylo auto podnikatelem za úplatu propůjčeno k jízdě, do auta osobu další, ručí i jí podnikatel podle §u 4 zákona.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1925, Rv I 1432/25.) Od žalovaného najala si automobil Žofie V-ová se svým synem za 750 Kč. Kromě nich jel v automobilu, aniž by byl žalovanému něco zaplatil, se svolením Žofie V-ové též žalobce. Na cestě se automobil, řízený žalovaným, se silnice zřítil a žalobce byl těžce poraněn. Žalobě jeho o náhradu škody proti žalovanému (jeho pozůstalosti) bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy zjistily skutkově na základě svědecké výpovědi Žofie V-ové, že tato najala auto pro sebe a svého syna za úplatu 750 Kč, že žalobce ji požádal, by mu dovolila jeti spolu, že se zavázal zaplatiti jí poměrnou část smluvené úplaty, a že ona svolila. Žalovaná strana netvrdí, že by toto pro právní posouzení rozepře podstatné zjištění bylo nesprávným, ale snaží se dovoditi, že není rozhodným, co žalobce ujednal se Žofií V-ovou, nýbrž to, co ujednal s majitelem auta Vilémem E-em, a vytýká provedenému řízení kusost, poněvadž nebyly provedeny o tomto jiném ujednání nabídnuté důkazy svědkem Hermannem V-em a výslechem stran, jimiž by prý bylo prokázáno bývalo, že Vilém E. vzal žalobce s sebou z pouhé ochoty a zadarmo, takže byl vůči němu podle §u 4 automobilového zákona ručení prost. Nehledíc k tomu, že řidič automobilu ručí také za úraz osob, které veze zadarmo a ne po živnostensku, dopustí-li se při jízdě zavinění podle obecných pravidel o závazcích k náhradě škody, a že v tomto případě bylo takové zavinění zjištěno v překročení policejního předpisu o nejvyšší přípustné rychlosti při jízdě automobilem (§ 1311 obč. zák.), bylo provedení postrádaných důkazů zbytečno i s hlediska §u 4 automobilového zákona, neboť vezl-li E. žalobce nа základě svolení Žofie V-ové, přijal úplatu za jeho jízdu ve mzdě smluvené s V-ovou. Ochota E-ova mohla záležeti jenom v tom, že svolil, by za smluvenou úplatu 750 Kč jely autem nikoliv dvě, nýbrž tři osoby, na úplatnosti a živnostenské povaze jízdy nemohlo se jí nic změniti. I nesprávné právní posouzení i vadnost řízení jsou v této příčině uplatňovány neprávem.

Citace:

Čís. 5581. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 861-862.