Čís. 5229.

Ustanovení §u 1328 obč. zák. nechrání ženu lehkověrnou, nýbrž obelstěnou.
(Rozh. ze dne 25. srpna 1925, Rv I 895/25.)
Žaloba o odškodnění za nesplněnou přípověď manželství, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně opírá žalobu o to, že byla žalovaným k mimomanželské souloži pohnuta přípovědí manželství, aniž by přímo byla tvrdila, že se žalovaný dopustil trestného činu ve smyslu §u 506 tr. zák. Než na tom by nezáleželo, kdyby žalobkyně jinak byla tvrdila, že žalovaný splnění slibu odpírá bez důvodu, což jest jádrem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ale žalobkyně tak neučinila, naopak byvši vyslechnuta jako strana, udala, že domácnost žalovaného opustila proto, že se s jeho dospělými dětmi pohádala. Zbývá tedy jen otázka, zda žalovaný žalobkyni nepohnul k mimomanželské souloži jinak záludně a zda pro to jest jeho jednání mravně zavržitelným a činí ho podle §u 1328 obč. zák. zodpovědným. Ve směru tom je zjištěno, že žalovaný, vdovec s několika dětmi, žalobkyni, vdově, rovněž s několika dětmi řekl, že by byla ženou pro něho, že si ji vezme, a že, když žalobkyně poukázala na Betty G-ovou, která před ní vedla žalovanému hospodářství a již žalovaný za manželku nepojal, prohlásil, že žalobkyně je osobou zcela jinou a že to půjde, což se podle toho, co žalobkyně sama jako strana udala, vztahovalo patrně na to, že se bude domácnosti žalovaného řádně zastávali. Nižší soudy, uváživše, že nejde o osobu nezkušenou, dospěly na tomto skutkovém podkladě k závěru, že takový pouhý slib manželský za daných okolností nelze pokládati za lstivé pokud se týče klamné jednání, jaké má na mysli § 1328 obč. zák. Nižším soudům dlužno ve směru tom přisvědčiti tím spíše, ježto žalobkyně v prvé stolici netvrdila, že žalovaný přípověď manželství od samého počátku vážně nemínil (sb. n. s. 2253) a naopak uvedla v žalobě, že z chování žalovaného v poslední době (mimomanželský poměr trval již tři roky) soudila, že na to nemyslí, by přípovědi manželství dostál; zákon nechrání osobu lehkověrnou, nýbrž obelstěnou. Napadené rozhodnutí hoví tedy zákonu a věci. Tvrdí-li dovolání, že se odvolací soud pojmem záludnosti neobíral, přehlíží, že odvolací soud jinak, tedy i ve směru tom, odkázal na důvody prvého rozsudku, jenž ostatně i správně zdůraznil, že prohlášení žalovaného, že žalobkyni za manželku pojme teprve tehdy, až na místě podpory obdrží odbytné, nepřichází v úvahu, jelikož se stalo teprve po té, když žalovaný již asi rok se žalobkyni žil v souložnictví, a nebylo tedy pro žalobkyni pohnutkou, by se mu poddala.

Citace:

Čís. 5229. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 235-236.