Čís. 5553.

Zajišťovací převlastnění neopravňuje k vlastnické žalobě o vydání věcí, nýbrž jen k žádosti, by se z věcí dostalo oprávněnému uspokojení před ostatními věřiteli.
Alternativní zmocnění má význam jen v případě, že předmět, nezáležející v peněžité sumě, byl v rozsudku přisouzen, a jest pouhou nabídkou žalobcovou, nikoli však změnou žaloby ve smyslu §u 235 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1925, Rv II 376/25.) Žalující banka domáhala se původně na žalované firmě vydání věcí, vyznačených v seznamu připojeném k žalobě, prohlásila pak za řízení, že jest ochotna přijmouti na místo předmětů v seznamu uvedených 14 000 Kč, což odůvodnila tím, že předměty, žalobou požadované, byly zatím v ůpadkovém řízení žalované prodány. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně napadá z dovolacích důvodů čís. 4, 2 a 3 §u 503 c. ř. s. rozsudek soudu prvé stolice, poněvadž její žaloba o vydání předmětů, po případě o vyplacení 14 000 Kč, které byla žalobkyně ochotna přijmouti na místo věcí, byla zamítnuta. Provádějíc dovolací důvod nesprávného posouzení věci, zabývá se dovolatelka obšírně otázkou, zda je přípustným t. zv. zajišťovací převod vlastnictví, zda může zajišťovací smlouva tvořiti nabývací důvod práva vlastnického, či zda může domnělý majitel uplatňovati právo zástavní, nikoliv však právo vlastnické, a dochází k názoru, že rozhodnou je v té příčině pouze vůle stran, zda opravdově směřovala ku převodu vlastnictví, zda došla vyjádření způsobem nepochybným a konečně, zda odevzdání věcí se stalo způsobem zákonným. Dovolatelka má za to, že všechny tyto náležitosti jsou v tomto případě splněny, kdežto odvolací soud, poukázav zejména na znění žaloby »žádali jsme proto jistotu....« a na dopis ze dne 8. března 1922 »bychom Vám mohli dáti za poskytnutý nám úvěr bezvýjimečnou jistotu, rozhodli jsme se veškerý svůj inventář... označiti... jako majetek Vaší ctěné banky,« dospěl k názoru, že strany sice o vlastnictví mluvily, že však vůle jejich k nabytí vlastnictví na těch věcech nesměřovala, a že se stranám jednalo toliko o zajištění úvěrové pohledávky žalující strany. Téhož názoru byl již také soud první stolice, který vyslovil, že žalobkyně nenabyla vlastnictví k vymáhaným věcem, a zamítl žalobu, která směřovala k vydání těchto věcí. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu a má za to, že stranám šlo jen o vlastnické právo ku zajištění, které však nelze uplatňovati žalobou vlastnickou na vydání věcí, nýbrž lze toliko po rozumu §§ 10, 44, 48 konk. ř. žádati, aby se z těchto věcí, pokud se týče z útržku za ně dostalo oprávněnému zaplacení před ostatními úpadkovými věřiteli. Na povaze žaloby jako žaloby vlastnické nemění v tomto případě ničeho okolnost ta, že žalobkyně doplnila žalobní prosbu způsobem v rozsudku odvolacího soudu naznačeným, neboť správně poukázal odvolací soud k tomu, že jde při tom pouze o zmocnění alternativní po rozumu §u 410 c. ř. s., nikoli však o alternativní obligaci, jak ji má na mysli § 12 ex. ř. Zmocnění alternativní má pak význam jen v případě, že předmět, který nezáleží v sumě peněžité, byl v rozsudku přisouzen a není ničím jiným, než pouhou nabídkou žalobcovou, kterou žalovaný může a nemusí přijati, nikoli však změnou žaloby podle §u 235 c. ř. s. Odvolací soud nepochybil tedy po právní stránce nikterak, když žalobní prosbu jako pochybenou zamítl.

Citace:

Čís. 5553. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 808-809.