Čís. 5098.

Byly-li při výkonu exekuce porušeny velící předpisy §§ 253, 262 ex. ř., přísluší stížnost podle §u 68 ex. ř. také třetím osobám a podle §u 66 ex. ř. i rekurs do usnesení, jímž bylo o takové stížnosti podle §u 68 ex. ř. rozhodnuto.
Tomu nevadí předpis §u 37 ex. ř., jenž jest jediným a výhradným ochranným prostředkem pro třetí osoby tehda, když exekuce byla provedena zákonitě.
(Rozh. ze dne 9. června 1925, R I 480/25.)
V exekuční věci proti Jaromíru M-ovi zabavil výkonný orgán nákladní automobil, stojící v garáži Alfreda G-а, bez jeho vědomí a svolení. K žádosti Alfreda G-а, v niž tvrdil, že jest vlastníkem zabaveného auta, soud prvé stolice exekuci ohledně auta zrušil a nařídil jeho vrácení Alfredu G-ovi, vzav za prokázáno, že v době zabavení bylo auto uschováno v garáži žadatele a také v jeho uschování a že tento nebyl k vydání ochoten. Dospěl proto k názoru, že výkon zabavení odporuje předpisům §u 253 odstavec prvý a 262 ex. ř. a pol. 65 instrukce pro výkonné orgány, důsledkem čehož exekuci obdobou §u 39 čís. 2 ex. ř. zrušil. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a zamítl žádost Alfréda G-а. Důvody: Žádost Alfreda G-а vyřídil prvý soudce ja- kožto stížnost ve smyslu §u 68 ex. ř. Vzhledem k jejímu obsahu а k jejímu konečnému návrhu zajisté právem. Ale výsledek, k němuž první soud dospěl na základě konaných šetření, nepokládá rekursní soud za správný. Naopak přisvědčuje názoru stěžovatelky, že tu vůbec nebylo důvodné příčiny k stížnosti dle §u 68 ex. ř., nýbrž že, je-li Alfred G. toho mínění, že auto jako jeho vlastnictví nebylo zabaviti, měl se žalobou vylučovací brániti proti provedení exekuce. Ze šetřeni především vysvítá, že povinný sám zabavené auto označil výkonnému orgánu jako své vlastnictví a že patrně proto bylo auto také zabaveno. Udal-li tedy povinný sám to výkonnému orgánu, mohl tento zajisté býti toho mínění, že auto jest skutečně v držení povinného, a o to jedině se jedná při výkonu zabavení. Nebylo proto povinností výkonného orgánu, by konal ještě další šetření o tom, zda auto také skutečně jest v držení povinného a jaký jest snad jinak ještě právní poměr ohledně auta. Dlužno přenechati Alfredu G-ovi, by případná práva na auto uplatňoval žalobou dle §u 37 ex. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud neposoudil správně otázku oprávněnosti Alfreda G-a ku stížnosti podle §u 68 ex. ř., uznav, že jde jenom o vlastnické nároky, které by mohl Alfred G. uplatniti jedině žalobou podle §u 37 ex. ř., a že proto nemá odůvodněné příčiny ku stížnosti podle §u 68 ex. ř. Podle §u 253 ex. ř. může býti exekuce zabavením na movitých věcech vykonána pouze tehda, jsou-li tyto věci v dlužníkově moci, kdežto na předměty v moci třetích osob jest tato exekuce podle §u 262 ex. ř. jenom tehda přípustná, když k ní třetí osoby svolí. V tomto případě zjistil soud prvé stolice, že na návrh vymáhající strany zabaveno bylo auto, které nebylo v moci dlužníka, nýbrž Alfreda G-а, a tu ovšem s hlediska §u 68 ex. ř., jak prvý soud uvádí zcela případně a správně, otázka vlastnictví jest bez právního významu, naopak sejde jedině na tom, že výkon exekuce nebyl proveden zákonitě, že porušeny byly při něm shora uvedené a velící předpisy §§ 253 a 262 ex. ř. V takovém případě zákon dopouští stížnost podle §u 68 ex. ř. také třetím osobám, a podle §u 66 ex. ř. i rekurs do usnesení, kterým bylo o takové stížnosti podle §u 68 ex. ř. rozhodnuto. Nepříčí se tomu předpis §u 37 ex. ř., neboť žaloba podle §u 37 ex. ř. jest jediným a výhradným ochranným prostředkem pro třetí osoby tehda, když exekuce provedena byla zákonitě (§§ 253 a 262 ex. ř.). Pokud jest rekursní soud v tomto případě ohledně zákonitého provedení exekuce jiného mínění, uznávaje, že ony předpisy nebyly porušeny, protože dlužník výkonnému orgánu označil auto jako své vlastnictví a že proto mohl výkonný orgán předpokládati, že je auto také v dlužníkově držení, nelze tento názor schváliti, když bylo soudem prvé stolice zjištěno, že auto v době zabavení nebylo v moci dlužníka, nýbrž Alfreda G-а, a že Alfred G. nesvolil ku jeho zabavení.

Citace:

Čís. 5098. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 10-11.