Čís. 5148.

Výměnkem jest reální právo, požadovati od vlastníka selské usedlosti dávky za účelem výživy. Ustanovení §u 330 ex. ř. (ve znění zákona ze dne 1. dubna 1925, čís. 66 sb. z. a n.) lze užiti i při takových plněních, která se podobají výměnkovému plnění, je-li jejich účelem zaopatření sestárlých rodičů.
(Rozh. ze dne 24. června 1925, R I 544/25.)
Právoplatnými soudními usneseními bylo dlužnici přikázáno, by se zdržela každého výkonu doživotního práva požívacího k domku a pozemkům a byla povolena za účelem zpeněžení práva toho jeho vnucená správa. Žádost dlužnice, domáhající se zrušení exekuce z důvodu §u 330 ex. ř. a zákona ze dne 1. dubna 1925, čís. 66 sb. z. a n., ježto se jedná o výměnek a roční požitky nedosahují zákonem stanoveného minima, soud prvé stolice zamítl, ježto nejde o výměnek, nýbrž o služebnost doživotního požívání domku i s pozemky. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a znovu rozhodl. Důvody: Bylo-li právo, jež si stěžovatelka vyhradila v postupní smlouvě ze dne 3. května 1910, označeno jako služebnost doživotního používání domku i s pozemky, není tím ještě řečeno, že by nemohlo jíti o výměnek dle §u 330 ex. ř., neboť na označení nezáleží, naopak, hledí-li se k obsahu smlouvy а k pokročilému věku stěžovatelky v době smlouvy, dlužno vycházeti z předpokladu, že jí šlo o urovnání jejích majetkových poměrů ještě za jejího života a o zajištění důchodu, jímž by byla zaopatřena ve stáří. Rekursní soud jest tudíž názoru, že jde skutečně o výměnek, přes to však nemohl o stížnosti rozhodnouti ve věci samé, poněvadž mu jest odňata možnost posouditi, jaký má výnos stěžovatelka z požívacího práva, týkajícího se pozemků, tudíž předpoklady pro použití §u 330 ex. ř. ve znění upraveném v zákoně ze dne 1. dubna 1925, čís. 66 sb. z. a n. a pro zrušení exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé považují napadené usnesení rekursního soudu z toho důvodu za nesprávné, poněvadž jednak vymáhanou pohledávkou jsou daně, které je dlužnice podle §u 512 obč. zák. povinna zapraviti v každém případě, jednak jde podle trhové smlouvy ze dne 3. května 1910 o služebnost doživotního požíváni, nikoli o výměnek, kromě toho dlužnice byla vlastnící role čís. kat. 440 a 453 až do 9. prosince 1920, kdy pozemky ty prodala své dceři Boženě, která však jí nezaplatila trhové ceny, a jde patrně o právní jednání na oko. Stěžovatelé poukazují k tomu, že se doživotní požívání zakládá na smlouvě, a že ve smlouvě nebylo umluveno, kdo ponese daně, že proto platí předpis §u 512 obč. zák., podle něhož jest požívatelka povinna platiti daně a veřejné dávky, že tedy předpis §u 512 obč. zák. nemůže býti vyloučen předpisem §u 330 ex. řádu. Konečně poukazují stěžovatelé k tomu, že služebnost požívání netvořila hlavní pramen požívatelčiny výživy, že proto nejde o výměnek, neboť požívatelka v době prodeje domku provozovala obchod zeleninou a byla, jak bylo řečeno, vlastnící pozemků. Z toho všeho dovozují stě- žovatelé, že nemůže býti použito předpisů §u 330 ex. ř. v tomto případě. Dovolací soud však neshledal dovolací rekurs důvodným. Pokud tvrdí stěžovatelé, že vymáhanou pohledávkou jsou daně, které jest dlužnice podle §u 512 obč. zák. povinna zapraviti v každém případě, odporuje toto tvrzení jednak obsahu exekučního titulu, podle kterého vymáhaná pohledávka jest nárokem podle §u 1042 obč. zák., jednak to nemá pro posouzení této věci právního významu. Ani jinak nelze dáti stěžovatelům za pravdu. Byť i nebylo pochybnosti, že se výměnkem ve vlastním slova smyslu vyrozumívá věcné právo, požadovati od vlastníka selské usedlosti za účelem výživy jisté dávky, že tedy v tomto případe, při prodeji domku čp. 34 podle trhové smlouvy ze dne 3. května 1910 zřízená služebnost doživotního požívání nemůže býti považována za výměnek, byť i nezáleželo na smluvním označení práva a byť i bylo lze vzhledem ku pokročilému věku dlužnice v době uzavření smlouvy předpokládati zvláště když prodávala domek své dceři a svému zeti, že jí šlo o urovnání jejích majetkových poměrů ještě za jejího života a o zajištění důchodu, kterým by byla zaopatřena ve stáří, přece jenom nelze přehlížeti, že ani občanský zákon ani předpis §u 330 ex. ř. nemá pojmového ustanovení o výměnku, takže není důvodu, by použití předpisu §u 330 ex. ř. bylo vyloučeno při takových plněních, která se podobají výměnkovému plnění, je-li jejich účelem zaopatření sestárlé, — podle spisů tehda 71 roků staré a nyní šestaosmdesátileté matky, — která svůj domek předala dceři a zeti a při tom si vyhradila jeho doživotní požívání, činí-li dnešní hrubý výnos domku pouze 1 428 Kč ročně a vykonala-li dlužnice vyjevovací přísahu, že nemá majetku, je také zřejmo, že dlužnicí při prodeji domku vymíněné doživotní požívání jest výhradným zdrojem její obživy pro stáří, zvláště když stěžovatelé tvrdí sami, že dlužnice prodala také pozemky své druhé dceři, která však jí nezaplatila trhové ceny. K tomu přistupuje ještě úvaha, že k trhové smlouvě došlo mezi matkou a dcerou, pokud se týče zetěm a že dlužnice jako matka má v případě prokázané nuzoty nárok podle §u 154 obč. zák. Proto sluší schváliti právní názor druhé stolice, že jsou předpoklady pro použití §u 330 ex. řádu ve znění zákona ze dne 1. dubna 1925, čís. 66 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 5148. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 96-98.