Čís. 5097.

Dluhy podstaty jsou jen daně, připadající na dobu po vyhlášení úpadku, nikoliv však daně, připadající na dobu před vyhlášením úpadku, třebas byly předepsány teprve po vyhlášení úpadku.
(Rozh. ze dne 5. června 1925, R II 167 25.)
Správci úpadkové podstaty byl doručen platební příkaz na zaplacení daně z příjmu za rok 1922 dne 3. prosince 1924. Na jmění dlužníka byl vyhlášen úpadek dne 9. listopadu 1922. Soud prvé stolice přiznal pohledávce berního úřadu vlastnost dluhu podstaty jen za měsíce listopad a prosinec 1922, nikoliv i za měsíce dřívější. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že i pohledávka za dřívější měsíce tvoří dluh podstaty. Důvody: Stěžovatel zastává právní názor, že jeho přihlášená pohledávka na osobní dani měla býti celá zařazena mezi dluhy podstaty ve smyslu ustanovení §u 6 čís. 1 konk. ř., poněvadž se v tomto zákonném ustanovení praví, že dluhy podstaty jsou daně, které se stanou splatný za úpadku, což prý platí o přihlášené dani osobní proto, že platební rozkaz byl splatným dne 3. ledna 1925, tedy za úpadku. Rekursní soud sdílí tento právní názor stěžovatelův. Jest nesporno, že platební rozkaz zní na úpadce, že se týká dlužné osobní daně z příjmů jeho zaměstnanců srážkou úpadce jako zaměstnavatele za rok , že byl doručen 3. prosince 1924 a že se stal splatným dne 3. ledna 1925, tedy za úpadku. Osobní daň z příjmu stíhá osobně úpadce, avšak hospodářsky lpí na podstatě nebo její výtěžcích. Stanoví-li § 46 čís. 1 konk. ř., že dluhy podstaty jsou všechny výlohy spojené s udržováním, se správou a s hospodařením s ní včetně daní a jiných veřejných dávek podstaty se týkajících, které se stanou za úpadku splatný, jest za to míti, že tento zákonný předpoklad pro přihlášenou osobní daň z příjmu jest splněn.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud pokládá za rozhodující, že platební rozkaz, jímž daň byla předepsána, stal se právoplatným dnem 3. ledna 1925, tedy po vyhlášení úpadku. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. § 46 (1) konk. ř. praví sice, že k dluhům podstaty patří daně, podstaty se týkající, které se stanou za úpadku splatný, avšak toto ustanovení dlužno vykládati ve spojení s předcházející větou, dle níž jsou dluhy podstaty jen takové výlohy, které jsou spojeny s udržováním, se správou podstaty a s hospodařením s ní. Z toho plyne, že slovy »které se stanou za úpadku splatný« míněny jsou daně, které připadají na dobu po vyhlášení úpadku, poněvadž jen tyto lze zařaditi mezi výlohy, spojené se správou podstaty a s hospodařením s ní, tak že daně, které sice byly předepsány teprve po vyhlášení úpadku, které však připadají na dobu předcházející, nelze pokládati za dluhy podstaty.

Citace:

Čís. 5097. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 9-10.