Čís. 5338.

Pozemková reforma.
Exekuci na základě výpovědi ze zabraného majetku lze vésti i po uplynutí lhůty §u 575 odstavec třetí c. ř. s., až do provedení pozemkové reformy. Předpisů civilního řádu soudního (§§ 560 a násl.) nelze použiti na výpověď Státního pozemkového úřadu, vyjímajíc předpisu §u 560 čís. 2 a 3 c. ř. s. v případě §u 21 náhr. zák.
(Rozh. ze dne 6. října 1925, R I 845/25.)
Následkem výpovědi dané Státním pozemkovým úřadem z bytu ku dni 1. července 1925, domáhal se Státní pozemkový úřad počátkem srpna 1925 na dlužníku exekučního vyklizení bytu. Soud prvé stolice zamítl exekuční návrh, ježto byl podán po čtrnáctidenní lhůtě §u 575, odstavec třetí c. ř. s. Rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Prvý soudce zamítl exekuční návrh proto, že usnesením ze dne 20. března 1925 byla dána výpověď ze smlouvy nájemní ke dni 1. července 1925, že platí tedy i na tento případ předpis §u 575 c. ř. s., když ve 14 dnech po tom, co nastala doba pro vyklizení najatého předmětu, nebylo za vyklizení žádáno, že exekuční titul pozbyl platnosti a nastala zákonná domněnka o obnovení nájmu mlčky. Rekursní soud uznal stížnost vymáhající strany proti tomuto usnesení odůvodněnou. Jest pravda, že Státní pozemkový úřad dal straně povinné výpověď z bytu v celém rozsahu. Proti této výpovědi povinná strana stížnosti nepodala, takže jest v právní moci. K výpovědi z bytu byl Státní pozemkový úřad oprávněn dle §u 20 a 21 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. Jest ovšem pravda, že dle §u 21, druhý odstavec cit. zák. všeobecné a zvláštní předpisy o výpovědních lhůtách k zrušení nájemního poměru platí také pro tyto výpovědi z důvodu poměru nájemního. Avšak použití předpisu §u 575 a 576 c. ř. s. o 14denní preklusivní lhůtě vyloučeno jest tu poslední větou §u 20 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., dle níž návrh na exekuční vyklizení lze učiniti kdykoliv a to i tehdy, byla-li Státním pozemkovým úřadem osobě hospodařící prodloužena lhůta k vyklizení, což se tu mlčky stalo. Tento předpis vztahuje se nejen na osobu hospodařící, nýbrž i na nájemníky ve smyslu §u 21 cit. zák., poněvadž i pro tuto výpověď, pokud se týče pro exekuci na základě této výpovědi platí předpisy §u 20 cit. zák. Druhý odstavec §u 21 má na mysli pouze výpovědní lhůty stěhovací, by totiž k nim byla dána výpověď, nebrání však tomu, by Státní pozemkový úřad nežádal za exekuci i po 14 dnech ode dne výpovědní lhůty, takže exekuční titul nepozbyl tu účinnosti. Bylo tudíž stížnosti vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Prvý soudce nevystihl účel výpovědi dle §§ 12—25 náhr. zák., zneuznávaje její právní povahu jako prostředku k úspěšnému provádění pozemkové reformy. Dává-li výpověď Státní pozemkový úřad dle oněch předpisů, jest to něco jiného než dává-li ji vlastník domu jakožto pronajímatel, jenž smlouvu uzavřel, anebo je právním nástupcem smluvníka a může ji tedy také obnoviti, i když ji vypověděl, a to je zákonodárným důvodem předpisu §u 575 odstavec třetí c. ř. s., že výpověď pozbývá účinnosti a tedy nájemní smlouva se obnovuje (§ 569 tamže), když do 14 dnů po uplynutí vyklizovací lhůty nebylo žádáno za exekuci. Státní pozemkový úřad však není ani vlastníkem, ani pronajímatelem, není s nájemcem ve smlouvě a nemůže tedy také býti řeči o její obnově, proto tu předpis §u 575, odstavec třetí (569) c. ř. s. místa míti nemůže. Vůbec nelze vzhledem k účelu a potřebám pozemkové reformy předpisů civ. soudního řádu o výpovědi použiti na výpověď Státního pozemkového úřadu dle náhradového zákona, a to ani podpůrně, jak nejvyšší soud již bezpočtukráte dolíčil. Výpověď, daná Státním pozemkovým úřadem, zůstává účinným exekučním titulem až do provedení pozemkové reformy. To vyžaduje její účel. Je-li to výpověď nájemci, neb tomu, kdo má služebnost bytu dle §u 21 náhr. zák., tak ovšem podle odstavce druhého tohoto §u platí všeobecné a zvláštní předpisy vydané o výpovědních lhůtách k zrušení nájemního poměru i pro tuto výpověď, tedy předpisy §u 560 čís. 2 a 3 c. ř. s., ale to se týče právě jen výpovědních lhůt a ničeho jiného.

Citace:

Čís. 5338. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 420-422.