Čís. 5368.

Uhelná dávka požívá zákonného zástavního práva na dole s veškerým horním příslušenstvím; dávku za poslední tři léta ode dne přiklepu zadrželou dlužno zapraviti z rozdělovací podstaty, i když nebyla zajištěna zástavním právem. Ustanovení §u 76 zákona čís. 220/96 nepřichází tu v úvahu. Pohledávky bratrských pokladen nepožívají pří rozvrhu výtěžku z dražby horního předmětu stejné přednosti s pohledávkami uvedenými v §u 216 čís. 2 ex. ř.
(Rozh. ze dne 14. října 1925, R I 836/25.)
Soud prvé stolice přikázal nejvyšší podání za horní těleso eráru, rozvrhnuv je poměrně na uhelnou dávku a jinou pohledávku eráru. Rekursní soud k rekursu bratrské pokladny napadené usnesení potvrdil. Důvody: Rekurentka přihláškou ze dne 16. června 1925 přihlásila veškeré svoje pohledávky úhrnem 3 590 Kč 18 h výslovně v přednostním pořadí dle §u 246 čís. 3 ex. ř., dle kterého pohledávky bratrských pokladen vzhledem k těm částkám, které držitelé dolů mají platiti a které od dělníků byly sice zapraveny, nebo jim ze mzdy sraženy, avšak do pokladny nebyly vloženy, nebo v ní scházejí, mají býti z podstaty zaplaceny v pořádku tam uvedeném, před pohledávkami v §u 216 čís. 4 uvedenými, tudíž až po pohledávkách čís. 1 až 3 tamtéž uvedených. Finanční prokuratura přihlásila dne 9. června 1925 nedoplatky uhelné dávky 17 158 K 85 h v pořadí přednostním, doloživši tuto přihlášku vykonatelným výkazem nedoplatků důchodkového kontrolního úřadu ze dne 22. srpna 1924 potvrzeným okresním finančním ředitelstvím k hotovému zaplacení, a pohledávku čsl. státu 163 Kč 10 h se zákonnými 7% úroky z prodlení od 1. července 1924 vkladem práva zástavního na vydražených nemovitostech pod b) pol. 50 zajištěnou v pořadí knihovním. Proti přihlášce té nebyl podán odpor, a kdyby se i přihlíželo pouze k oněm nedoplatkům uhelné dávky, které pocházejí z doby méně než 3 roky před provedením dražby a pokud bylo pro ně právo zástavní na prodané nemovitosti vloženo v době jednoho roku od splatnosti, nemohlo by se na pohledávky stěžovatelky, jí přihlášené ničeho z dražebního výtěžku dostati, protože by v každém případě vyčerpán byl přihlášenou uhelnou dávkou předcházející dle §u 246 čís. 3 a 216 čís. 2 ex. ř. pohledávkám stěžovatelky, takže této dle §u 234 a 213 ex. ř. ani nepřísluší právo, napadati rozvrhové usnesení rekursem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávněnosti. Uhelná dávka požívá podle §u 40 zákona ze dne 9. dubna 1920 čís. 260 sb. z. a n. v doslovu čl. V. zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 296 sb. z. a n. zákonného zástavního práva na dole s veškerým horním příslušenstvím. Sluší proto uhelnou dávku zadrželou za poslední tři léta ode dne příklepu zapraviti z rozdělovací podstaty v pořadí §u 216 čís. 2 ex. ř. a to i tehdy, když nebyla zajištěna zástavním právem. Ustanovení §u 76 zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák. nepřichází v úvahu, jelikož uhelná dávka není ani daní výdělkovou ani jinakou přímou daní osobní a § 40, pokud se týče čl. V. shora uvedených zákonů takového omezení neobsahují. Příklep byl udělen podle spisů dne 14. ledna 1925, přihlášena pak byla podle výkazu nedoplatků ze dne 22. srpna 1924 opatřeného doložkou vykoná- telnosti uhelná dávka od měsíce února 1922, tedy jen dávka uhelná, která podle §u 216 čís. 2 ex. ř. má výsadní přednosti. Jelikož dávka tato činí s příslušenstvím požívajícím stejného pořadí úhrnem 19 743 Kč 53 h, tedy daleko přesahuje rozdělovači podstatu 2 228 Kč 19 h, není stěžovatelka ani dotčena tím, že prvý soud ve stejném pořadí přikázal na jinou pohledávku československého eráru 19 Kč 07 h přes to, že tato pohledávka byla přihlášena v pořadí knihovním, jak správně zdůraznil již rekursní soud. Na odůvodnění toho, že k dávce uhelné při rozvrhu nejvyššího podání, správně rozdělovací podstaty, vůbec nemělo býti přihlíženo, odkazuje dovolací rekurs též na ustanovení §u 172 ex. ř. citovaného v §u 216 čís. 2 ex. ř., ale přehlíží jednak, že zadrželá uhelná dávka podle výtahu z pozemkové knihy částkami 4 087 Kč 10 h a 945 Kč 82 h, tedy penízem rozdělovací podstatu převyšujícím, zástavním právem byla zajištěna, jednak, že rekurentka není vymáhající věřitelkou, byť i v rekursu proti rozvrhovému usnesení neprávem se tak označila. Než stěžovatelka nemá pravdu ani v tom, že také pohledávkám bratrských pokladen přísluší výsadné pořadí podle §u 216 čís. 2 ex. ř., a že jí tedy příslušela alespoň poměrná částka z rozdělovací podstaty. Jak sluší postupovati, když se rozděluje výtěžek z dražby dolu nebo jiného předmětu horního vlastnictví, stanoví § 246 ex. ř., jenž jest doplňkem §u 216 ex. ř. Podle výslovného předpisu §u 246 ex. ř. jest však zaplatiti pohledávky tam pod čís. 1—4 uvedené a mezi nimi na třetím místě i pohledávky bratrských pokladen před pohledávkami v §u 216 čís. 4 ex. ř. uvedenými a ne snad před pohledávkami uvedenými v §u 216 čís. 3 ex. ř. Z toho plyne nad veškeru pochybnost, že pohledávky bratrských pokladen stejné přednosti s pohledávkami uvedenými v §u 216 čís. 2 ex. ř. nepožívají a že tedy návrh dovolacího rekursu na poměrné rozdělení podstaty mezi Československým erárem (uhelná dávka) a stěžovatelkou v zákoně opory nemá. Opačný názor nelze shledati ani v rozhodnutích nejvyššího soudu vídeňského, kn. jud. čís. 144 a 150, k nimž se dovolací rekurs odnáší, ani se k němu nekloní nauka, která naopak hájí názor shora uvedený a za platnosti §u 246 ex. ř. jedině možný (Neumann, komentář k exekučnímu řádu, Vídeň 1909—1910 str. 703; Lehmann, Die Zwangsversteigerung nach der österreichischen Exekutionsordnung, Vídeň 1906, str. 361 pokud se týče 378).

Citace:

Čís. 5368. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 482-484.