Čís. 5100.

Přípustným jest dovoláni z rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobcově určovacím návrhu (§ 236 c. ř. s.) o jsoucnosti žalobního nároku ve sporu obmezeném na útraty. Určovací návrh sám však jest nepřípustným.
(Rozh. ze dne 9. června 1925, Rv I 736/25.)
Ve sporu, obmezeném na útraty, vznesl žalobce mezitimní určovací návrh, že žalobní nárok jest důvodem i výší po právu. Procesní soud prvé stolice (krajský soud v L.) uznal, že žalobní nárok byl pouze částečně po právu, a útraty navzájem zrušil. K odvoláni obou stran odvolací soud jednak se usnesl, že odvolací spis žalované byl podán včas, jednak vyhověl částečně odvolání žalobce, uznav žalobní nárok po právu vyšší částkou.
Nejvyšší soud 1. odmítl rekurs žalobkyně do usnesení odvolacího soudu, že odvolací spis žalované byl podán včas, 2. k dovolání žalované zamítl žalobcův určovací návrh.
Důvody:
1. Rozhodnutí odvolacího soudu o včasností odvolacího spisu žalované jest přes to, že bylo pojato do odvolacího rozsudku, jak podle své zevní úpravy, tak podle své vnitřní povahy usnesením odvolacího soudu vydaným za odvolacího řízení. Byl by proto proti němu rekurs přípustným jen za předpokladů §u 519 čís. 1 až 3 c. ř. s. Ježto je však nelze podřaditi pod žádný z případů tam uvedených, bylo rekurs žalobkyně proti němu jako nepřípustný odmítnouti (§§ 519 a 528 c. ř. s.).
2. Pokud se tkne dovolání žalované společnosti, dal si nejvyšší soud především otázku, zda jest vůbec přípustným, když směřuje proti rozhodnutí o určovacím návrhu v rozepři, obmezené již jen na útraty. Na otázku tu bylo odpověděti kladně, protože se rozhodnutí v obou nižších stolicích stalo rozsudkem, takže je dovolání podle §u 502 c. ř. s. formálně přípustným. Ve věci samé bylo především řešiti otázku formální, zda určovací návrh žalobkyně vůbec byl přípustným. K této otázce bylo odpověděti záporně. Návrh ten jest jak po stránce formální, tak po stránce věcné pochybeným. Navrhovatelka se ocitá sama se svým návrhem v nepřeklenutelném rozporu, když obmezuje žalobu na útraty sporu, uznávajíc k započtení namítanou vzájemnou pohledávku a tím i zánik zažalované pohledávky, ale přes to se domáhá výroku, že žalobní nárok jest o sobe co do důvodu a výše po právu. Vždyť podle vlastního jejího rčení zažalovaného nároku již není. Rozporu toho by snad nebylo, kdyby určovací návrh byl směřoval k zjištění, že žalobní nárok byl po právu v čas podání žaloby. Avšak nehledíc k tomu, že určovací návrh tak nezněl, plyne z doslovu §u 236 c. ř. s., že lze učiniti určovací návrh toliko za jednání, o kterém se vynese rozsudek, neboť navržené určení se má státi v rozsudku, který bude o žalobě vynesen, nebo v rozsudku, který jej — t. j. rozsudek o žalobě — bude předcházeti. Jak nejvyšší soud rozhodl a obšírně odůvodnil v plenárním usnesení ze dne 20. května 1924, čís. pres. 298/24 sb. n. s. čís. 3868, jest o žalobní žádosti, byla-li obmezena za řízení v prvé stolici na útraty sporu, rozhodnouti usnesením. Této povahy útratového rozhodnutí se nijak nedotýká okolnost, že bylo mylně vydáno ve formě rozsudku. Zůstává přes to jen usnesením. Není tu tedy formálního předpokladu §u 236 c. ř. s. pro určovací návrh. Než kdyby toho všeho nebylo, nebyl by při obmezení žaloby na útraty určovací návrh o jsoucnosti žalobního nároku přípustným, protože by se zákon takto dostával sám se sebou v rozpor. Bylo zřejmým úmyslem nové úpravy civilního řádu soudního, provedené cís. nařízením ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. uchrániti nejvyšší soud všeho rozhodování ve věcech útratových, pokud toho nevyžaduje změna nižších rozhodnutí ve věcí hlavní. Proto nepodléhají podle §u 528 c. ř. s. usnesení soudu druhé stolice v otázce útrat dalším opravným prostředkům, což platí i tehdy, když žaloba byla obmezena jen na útraty sporu. Ovšem musí soud i tu zpravidla řešiti otázky, které by býval musil řešiti, kdyby byl rozhodoval o původní neobmezené žalobní žádosti, neboť jen tak může dospěti k úsudku, kdo by byl ve sporu zvítězil aneb podlehl a tedy byl býval útraty sporu získal aneb hradil. Avšak to učiní soud toliko v důvodech svého rozhodnutí, nikoli v jeho rozhodovacím výroku (enunciátě), a nepodléhá proto tato část jeho rozhodnutí opravnému prostředku. Kdyby však určovací návrh o tom byl přípustný, musilo by o něm podle §u 236 c. ř. s. býti uznáno rozsudkem, jenž by podléhal pořadu právních prostředků. Tím by bylo stranám ponecháno na vůli, by určovacím návrhem o základním právním poměru, na němž útratové rozhodnutí závisí, donutily soud k výslovnému rozhodnutí o něm v rozsudkovém enunciátě a si takto oklikou zjednaly možnost, útratové rozhodnutí soudu druhé stolice napadati dovoláním. Důsledek ten by se zřejmě příčil vytčenému úmyslu zákonodárce o opravných prostředcích proti útratovým rozhodnutím soudu druhé stolice a nelze proto vylíčený postup míti za dovolený. Bylo tudíž určovací návrh žalobkyně pokládati za nepřípustný a bylo jej k dovolání žalované zamítnouti. Tím se ovšem stalo celé rozhodnutí obou nižších soudů —
mimo výrok o útratách — bezpředmětným.

Citace:

Čís. 5100. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 14-16.