Čís. 5505.

Bylo-li manželství v nižších stolicích rozloučeno jen z viny žalovaného manžela a tento v dovolání navrhoval pouze, by bylo uznáno i na spoluvinu žalujícího manžela, nelze se dovolacímu soudu zabývati ani otázkou, zda jest opodstatněn důvod rozluky, ani otázkou dovolatelovy viny na rozluce.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1925, Rv I 1333/25.)
Žalobě manžela o rozluku manželství z manželčiny viny procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudky obou nižších soudů ve výroku o vině a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Žalovaná navrhovala v prvé stolici, by manželství rozloučeno bylo z viny žalobcovy, a tento návrh opakovala i v odvolání, avšak v dovolání navrhuje již jen, aby uznáno bylo, že manželství rozlučuje se »zároveň« neboli také z viny žalobcovy, nenavrhuje tedy již, aby uznáno bylo na jeho výlučnou vinu, nýbrž jen na jeho spoluvinu. Jest otázkou, jaký právní význam má tento omezený návrh. Soud má z úřední povinnosti vyšetřiti, zdali tu jest uplatňovaný důvod rozluky, na uznání nebo doznání jeho nesmí nic dáti, a kdyby žalovaná strana se nedostavila, nesmí přece vydati rozsudek pro zmeškání, nýbrž musí věc stejně pečlivě vyšetřiti. A tak by se mohlo říci, že když nebránění se nemá účinku na výsledek sporu, nemůže ho míti ani opominutí příslušného odvolacího nebo dovolacího návrhu, a že vždy i ve vyšších stolicích musí se z úřední povinnosti přihlížeti k tomu, zda důvod rozluky jest objektivně řádně prokázán. V tomto případě je tedy otázka ta, bude-li po výslechu svědků přijato za prokázáno, že žalobce se žalovanou skutečně tak špatně nakládal, že měla všecku příčinu společnou domácnost míjeti, zda může soud pro nedostatek uplatňovaného zlomyslného opuštění, tedy pro nedostatek důvodu rozluky žalobu přímo zamítnouti, či zda rozhodujícím jest nyní už pouze dovolací návrh, jenž se omezil výlučně na otázku viny, najmě spoluviny žalobcovy, a výrok nižších stolic o rozluce samé ponechává netknutým, takže ten už nabyl právní moci a nelze jej více změniti. Zajisté toto poslednější jest pravé a správné. Neboť, kdyby byla žalovaná dovolání vůbec nepodala, byly by rozsudky nižších stolic zůstaly v platností a nebylo by bývalo možno přes všecku zásadu vyšetřovací, v řízení rozlukovém platící, nic na nich změniti. Jestliže tedy žalovaná dovolání podala, může k němu býti přihlíženo jen v té míře, pokud bylo podáno, jest rozhodným jeho dovolací návrh, a výrok, kterého se návrh ten nedotýká, nabyl právní moci a nemůže býti na něm ničeho měněno. Bude se tedy moci jednati již jen o spoluvinu manželovu, neboť i výrok o své vlastní vině nechává žalobkyně v dovolání nenapadeným a toto omezení řízení na pouhou otázku viny má veledůležitý procesuální význam; poněvadž nejde už o důvod rozluky, který nemůže býti dokazován výslechem stran, nýbrž jen o otázku viny, při níž důkaz ten vyloučen není, takže, nestačí-li soudu důkaz svědky, kteří přece jen z valné části jsou svědky »od slyšení« (ab auditu), může soud, třeba-li, sáhnouti i k výslechu stran.

Citace:

Čís. 5505. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 722-723.