Čís. 5590.

Dle §u 60 bánského nařízení (pro Chorvatsko) ze dne 1. září 1916, čís. 17.500 nevztahuje se nucené narovnání mimo úpadek na bývalé členy veřejné obchodní společnosti, nýbrž tohoto dobrodiní požívají jen veřejní společníci, kteří jsou jimi v době zahájení vyrovnacího řízení.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1925, Rv II 571/25.) Žalující firma dodala záhřebské firmě А, В a N., veřejné společnosti zboží, za něž zůstala firma dlužna 22 613 Kč 22 h. Žalovaní В. a N. vystoupili z veřejné společnosti, načež zbyvší samomajitel firmy A. se nucené vyrovnal na 37%. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na obou vystoupivších společnících B-ovi a N-ovi, by jí doplatili zbytek její pohledávky, se kterým vyšla na prázdno při vyrovnání firmy A., B. a N. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni ze zažalovaných 17 153 Kč 75 h pouze 14 673 Kč 63 h. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalované, k odvolání žalující přiznal jí celý zažalovaný peníz a odvětil k odvolání žalované v důvodech: Jde o výklad § 60 bánského nařízení ze dne 1. září 1916, čís. 17.500. Podle tohoto ustanovení zbavuje se dlužník všech dluhů tím, že věřitelé přistoupili na vyrovnací kvótu, následkem čehož neuhrazený zbytek nemůže již oživnouti. Podle §u 60 čís. 3 právě zmíněného bánského nařízení vztahuje se nucené vyrovnání i na členy veřejné obchodní společnosti i na vnitřní členy komanditní společnosti (zpráva oddělení ministerstva spravedlnosti v Záhřebe čís. 4442). Žalovaná strana jest právního názoru, že ustanovení §u 60 čís. 3 vztahuje se i na veřejné společníky, kteří před vyrovnáním ze společnosti vystoupili, že vyrovnáním pohledávka jest zrušena a že tudíž i proti vystoupivším společníkům pohledávka není po právu. Než tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti. Podle §u 105 chorv. obchod. zák. vystoupivší člen obchodní společnosti ručí celým svým majetkem solidárně za závazky společnosti, které vznikly za jeho členství a za pozdější obchody a závazky ručí v tom případě, plynou-li bezprostředně z toho, co se přihodilo za jeho členství. Ustanovení §u 60 čís. 3 svrchu uvedeného bánského nařízení vztahuje se podle svého slovného znění pouze na členy veřejné společnosti. Vystoupivší veřejné společníky nelze považovati za členy veřejné společnosti, poněvadž právě svým vystoupením přestali býti jejími členy, pozbyli svého členství ve veřejné společnosti a nejsou již veřejnými společníky. Vzhledem k slovnému znění §u 60 bánského nařízení, má první soud právem za to, že v tom případě, kdyby se mělo ustanovení tohoto paragrafu vztahovati i na vystoupivší členy veřejné společnosti, byl by to musil § 60 bánského nařízení výslovně podotknouti, a, jelikož se tak nestalo, že z toho plyne, že účinky vyrovnání vztahují se pouze na dočasné členy veřejné společnosti, veřejné společníky, nikoliv však na veřejné společníky vystoupivší, tedy bývalé. Sdílí tudíž odvolací soud úplně právní názor procesního soudu, že vnucené vyrovnání, které ujedná firma po vystoupení dotyčného společníka, dotýká se podle platných v Chorvatsku zákonných předpisů pouze firmy samotné, pokud se týče jejích skutečných společníků, nikoliv však také společníků dřívějších, tedy v tomto případě, že vyrovnání firmy А. В. a N. dojednané a ukončené dne 10. ledna 1923 týká se pouze této firmy, resp. jejího samojediného majitele Šalomouna A-а. Jsou tedy žalovaní jako solidární dlužníci primerní povinni zaplatiti žalující straně celý zbytek pohledávky, s níž tato při vyrovnání vyšla na prázdno, který vzhledem k svrchu uvedenému činí celý zažalovaný peníz.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Jedině uplatňovaný dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. není opodstatněn. Nižším soudům jest přisvědčiti v tom, že dle §u 60 bánského nařízení ze dne 1. září 1916, čís. 17.500 se nucené narovnání mimo úpadek nevztahuje na bývalé členy veřejné společnosti obchodní, nýbrž že tohoto dobrodiní požívají jen veřejní společníci, kteří jimi jsou v době zahájení vyrovnacího řízení. Tito společníci ručí všem věřitelům společnosti a jsou vlastně těmi fysickými osobami, které pod společenskou firmou obchody provozují. Kdyby nebylo předpisu §u 60 čís. 3 cit. nař., nemělo by vlastně vyrovnací řízení ohledně veřejné společnosti žádného smyslu, ježto by každý věřitel mohl celé své pohledávky dobývati na veřejných společnících. Něco jiného jest však při vyloučených nebo vystoupivších společnících, kteří ručí dle §u 105 obch. zak. chorv. solidárně jen za závazky společnosti, které vznikly v době jejich členství nebo bezprostředně plynuly z toho, co se přihodilo v době jejich členství, tedy jen za určité dluhy, a to vedle společnosti, pokud se týče vedle veřejných společníků, v ní spojených. Proto jsou takoví bývalí společníci pouhými spoludlužníky ohledně těchto určitých dluhů, jichž závazek vyrovnacím řízením zůstává nedotčen jak co do výše, tak co do splatnosti.

Citace:

Čís. 5590. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 880-882.