Čís. 5465.

Zmatek dle §u 477 čís. 9 c. ř. s. jest spatřovati v tom, že soud, vyhověv námitce nepřípustnosti pořadu práva, nicméně rozhodl pak ve věci samé a žalobu zamítl.
Měl-li soud za to, že přes tvrzení žaloby jest potřeba ku zrušeni nájemního poměru výpovědi dle zákona na ochranu nájemců, bylo na něm, by žaloba rozsudkem zamítl.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1925, Rv I 1644/25.)
Spolek pro postavení chorobince domáhal se na žalovaném odevzdání najatého bytu. Žalovaný namítl nepřípustnost pořadu práva. Procesní soud prvé stolice námitce usnesením, pojatým do rozsudku, vyhověl, rozsudkem pak ve věci samé žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek i s usnesením vyhovujícím námitce nepřípustnosti pořadu práva potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní znovu rozhodl.
Důvody:
Přezkoumav spisy shledal Nejvyšší soud, že napadený rozsudek trpí zmatečností, dovolatelem neuvedenou (§ 471 čís. 7 c. ř. s.), že totiž sám sobě odporuje (§ 477 čís. 9 c. ř. s.). Touže zmatečností byl stižen již rozsudek prvé stolice, neboť praví ve výroku, že se námitce nepřípustnosti pořadu práva vyhovuje, zároveň však rozhodl ve věci samé, tedy rozhodoval pořadem práva o věci, o níž sám právě tvrdil, že na pořad práva nepatří. Toť dva výroky, které se navzájem vylučují. Měl-li soud prvé stolice snad za to, že žaloba — a s ní podle §u 567 c. ř. s. spojená výpověď — o vyklizení bytu, vyňatého prý podle tvrzení žalobcových ze zákona o ochraně nájemníků, nepatří na pořad práva a tudíž je nepřípustná, pak mu s jeho právního stanoviska, jehož správnost toho času přezkoumávati nelze, nezbývalo než, by žalobu odmítl, nezabývaje se s ní vůbec co do věci samé. Měl-li však soud za to, že je přes tvrzení žalobcovo potřeba výpovědi, které lze docíliti dle zákona o ochraně nájemníků jedině v řízení nesporném, že tudíž žaloba postrádá svého skutkového a právního podkladu a proto je bezdůvodná, mohl žalobu jen zamítnouti rozsudkem ve věci samé a nemohl vysloviti nepřípustnost pořadu práva, neboť pro tu by byl musit žalobu odmítnouti. (Srov. rozh. čís. 3437 sb. n. s.) Tento vnitřní rozpor rozsudkového výroku (§ 477 čís. 9 c. ř. s.) neměl ujíti pozornosti odvolacího soudu (§ 471 čís. 7 c. ř. s.). Odvolací soud však, místo by zřejmý rozpor odčinil, potvrdil oba výroky soudu prvé stolice, jak výrok o nepřípust- nosti pořadu práva, tak i rozhodnutí ve věci samé, takže se ocitl v témž rozporu, jako rozsudek soudu prvé stolice a je proto jeho rozsudek stižen touže zmatečností (§ 477 čís. 9 c. ř. s.) jak onen. Bylo proto oba rozsudky podle §u 510 druhý odstavec c. ř. s. zrušiti a věc vrátiti do stolice první.

Citace:

Čís. 5465. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 653-654.