Čís. 5393.

O tom, zda obec řádně dostála povinnosti §u 3 nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. o odkladu exekuce, nelze rozhodovati pořadem práva.
(Rozh. ze dne 27. října 1925, R I 858/25.)
Při vyklizení žalobce z obytného stavení manželů P-ových byly žalobcovy svršky v jeho nepřítomnosti s přibráním důvěrníků z obydlí vyklizeny a postaveny na silnici a byly pak starostou obce S. zaneseny do opatřené místnosti. Žalobce, tvrdě, že místnost nebyla vhodným náhradním bytem a že utrpěl škodu na věcech i na zdraví, dále, že jeho nábytek byl poškozen, nádobí při přestěhování bylo rozbito a také stříbrné kapesní hodinky se mu ztratily, domáhal se na obci S. zaplacení 5 000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud k žalobcovu odvolání zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a žalobu odmítl. Důvody: Pokud jde o právní stránku, nutno především vyšetřiti, zda jsou zde předpoklady pro soudní uplatňování práva, o němž žalobce tvrdí, že mu přísluší. Teprve potom dalo by se mluviti o otázce promlčení, jakož i o tom, zda obec vůbec ručí za škodu na zdraví. I dle tvrzení žalobce sama nejde o smlouvu uschovací, již by žalobce byl snad se žalovanou obcí uzavřel dle §u 983 obč. zák., pokud se týče §u 349 ex. ř. Žalobce, jak zjištěno, nábytku nadále užíval a obec nestarala se o opatření nábytku. Pakliže tedy obec při nuceném vyklizení bytu dle §u 3 nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. starala se o věci nuceně vyklizené a byla obezřelá při jich přenesení, nejde o soukromoprávní poměr, nýbrž o právní poměr, který vyplývá z veřejnoprávního poměru, k čemuž obec také ve smyslu péče o chudinství, která jí náleží, byla povinna. Tato povinnost ukládá se obci jakožto veřejnoprávnímu svazu. Obec má pečovati dle těchto veřejnoprávních ustanovení o zájmy svých členů a zda obec této své povinnosti náležitě dostála, či tyto zájmy v jednotlivém případě zanedbala, o tom může býti rozhodnuto jen cestou veřejnoprávní. Pořad práva jest nepřípustný. Jelikož dle §u 240 c. ř. s. o otázce nepřípustnosti práva v každém období sporu z úřední moci může býti rozhodnuto, musel býti rozsudek jakož i řízení, jemu předcházevší pro nepřípustnost pořadu práva zrušen a žaloba odmítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurs není opodstatněn. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu a poukazuje stěžovatele na důvody napadeného usnesení, které jsou v podstatě správné a nebyly vyvráceny rekursem. K jeho vývodům se podotýká, že žalobce v prvé stolici netvrdil soukromoprávní poměr k žalované obci, nýbrž tvrdil pouze, že žalovaná obec náležitě nedostála povinnosti jí uložené v §u 3 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. Tato povinnost nevyvěrá ze soukromoprávního poměru, nýbrž z poměru veřejnoprávního. Žalobce a žalovaná obec nevystupují zde jako rovnoprávné podměty právního poměru, nýbrž jako podřízený člen k nadřízenému veřejnoprávnímu svazu, který ve veřejném zájmu pro svého příslušníka má býti činným ve smyslu uvedeného §u. O tom, zda obec tuto povinnost řádně vykonala, možno rozhodovati jen se stanoviska veřejnoprávního. Právem proto odvolací soud uznal, že v tomto případě pořad práva jest vyloučen.
(Viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 4154 sb. n. s.). Za tohoto stavu věci není potřebí řešiti přípustnost anebo nepřípustnost pořadu práva s hlediska §u 37 obecního zřízení pro Čechy ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zákoníka.

Citace:

Čís. 5393. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 525-526.