Čís. 5381.

Zrušení společenství k nemovitosti není na závadu, že přísluší jednomu společníku osobní koncese. Proti nároku na zrušeni společenství lze uplatňovati s úspěchem jen důvody povahy přechodné, jakým není pokles ceny půdy následkem agrární reformy. V rozsudku, vyhovujícím žalobě o zrušení společenství, nelze stanoviti podmínky prodeje.
(Rozh. ze dne 20. října 1925, Rv I 1486/25.)
Žalobě o zrušení spoluvlastnictví k hospodě čp. 10 zapsané ve vložce čís. 8 se všemi pozemky v téže vložce zapsanými a s veškerým příslušenstvím (zejména s živým a mrtvým inventářem) soudní dražbou bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Praví-li § 830 obč. zák., že zrušení spoluvlastnictví nelze žádati v dobu nevhodnou, nebo na újmu druhého spoluvlastníka, tu, kdyby důvody nevhodnosti neb újmy měly býti takové, jaké uplatňuje žalovaný, nebylo by téměř nikdy možno, žádati zrušení spoluvlastnictví, a již proto nemůže dovolatel míti pravdu. Zákon má na mysli jen důvody povahy přechodné, o nichž lze míti za to, že v době dohledné a tudíž nedaleké odpadnou: to plyne jasně ze sankce zákazu k němu v zákoně připojené, že totiž si podílník musí dáti líbiti přiměřený odklad, jemuž se dobře vyhnouti nelze. Takových důvodů však dovolatel vůbec neuplatnil. Aby usedlost nebyla při prodeji zmrhána, bude starostí dražebních podmínek, jež mají stanoviti přiměřenou, daným poměrům odpovídající vyvolací cenu (§ 277 nesp. říz.), při níž náležitý zřetel vzat by byl jak na hodnotu nemovitosti samé, tak na hodnotu inventáře k ní náležejícího. Docela bezdůvodné je mínění dovolatele, že již nyní v rozsudku samém měly býti podmínky prodeje stanoveny, toť by bylo vzhledem k uvedenému předpisu přímo protizákonné. Čiře osobní věc dovolatele to je, provozuje-li v usedlosti na svou koncesi živnost hostinskou, to nemůže odpůrkyni brániti, aby svůj nárok na zrušení spoluvlastnictví neprovedla, neboť to se ceny nemovitosti vůbec netýče, ježto to není živnost radikovaná, nýbrž osobní koncese, takže jest to jeho starostí, kde ji bude provozovati (§ 20 a) živn. ř.). Obě strany mají stejné právní postavení: nemá-li žalobkyně žádati prodej nevčas nebo na újmu žalovaného (»na újmu« vlastně v sobě zahrnuje i pojem »nevčas«, neboť i ten může reprobován býti jen, hrozí-li z toho újma), naopak zase žalovaný nemá prodej na újmu žalobkyně zdržovati a včasnému zrušení společenství brániti. A že je stav společenství neudržitelným, když spoluvlastníky jsou rozvedení manželé, spolu nežijící, je beze všech důkazů samo o sobě na bíledni. Slyšeti svědky o včasnosti a prospěšnosti prodeje, pokud se týče o dočasné nevčasnosti a neprospěšnosti, jest přímo nemístno, protože to jest otázka právní, kterou posuzuje soud na základě konkrétních důvodů k dolíčení její uplatňovaných, takže jen o tomto skutkovém podkladu jejím důkazy prováděti dlužno. Takovými konkrétními důvody, jež dovolání uplatňuje, je však jednak řečená již hostinská živnost, která, jak dovoděno, za důvod zákonitý uznána býti nemůže, jednak obava dovolatele, že nebude dostatek koupěchtivých, ježto agrární reforma v tamním kraji provedená hlad po půdě nasytila, což, je-li pravdou, bylo by překážkou nedohlednou, jakou, jak rovněž již vyloženo, připustiti nelze, ježto zákon počítá jen s překážkami přechodnými, krátkodobými, sice by každý podílník vydán byl dobré vůli svého společníka.

Citace:

Čís. 5381. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 506-507.