Čís. 5241.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Opuštění manžela jest zlomyslným (§ 13 c) rozl. zák.), měl-li opustivší manžel úmysl, ublížiti tím zanechanému manželi.
(Rozh. ze dne 1. září 1925, Rv I 1244/25.)
Žalobě manželky, by její manželství se žalovaným bylo rozloučeno, ježto ji žalovaný zlomyslně opustil, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Dle žalobního tvrzení, doplněného ústním přednesem, měl žalovaný v Čechách biograf, avšak nedařilo se mu valně, a, když ho začaly tísniti dluhy, zmizel tajně z města dne 24. června 1912 a teprve po delší době psal manželce z Chicaga, že má různá zaměstnání, a poslal několik dopisů i pohledů ještě roku 1913. Ke konci tohoto roku však přestal vůbec psáti. Dopisy manželky byly z počátku žalovanému doručovány, v roce 1915 však byl jí dopis jako nedoručitelný vrácen, po válce pak již po něm marně pátrala u čsl. konsulátu. První soud zjistil, že žalovaný 24. června 1912 pro dluhy tajně domov opustil a odešel do Chicaga a že je od roku 1913 nezvěstným, dále že tvrzení žalobkyně jsou správná a žalovaný že poslal manželce roku 1913 150 K. První soud, odvolávaje se na spisy, dle nichž žalovaný v úředním listu třikráte marně byl vyzván, by se k manželce vrátil, má za to, že nastalo zlomyslné opuštění manželky a že jest tu tedy rozlukový důvod §u 13 c) rozl. zák., však neprávem. Byloť přece zjištěno, že žalovaný byl okolnostmi donucen, domov a manželku tajně opustiti, že v Americe si hle- dal výživu a opětně manželce své psal, a to, jak svědčí dopis ze dne 24. února 1913 a pohlednice ze dne 9. ledna a 10. března 1913, způsobem, z něhož zřejmo, že manželku svou měl rád a že ji zlomyslně neopustil; také ona mu odepisovala a až počátkem války stal se pobyt žalovaného neznámým. Není zajisté důvodu, pokládati jednání žalovaného za zlomyslné opuštění, vědyť mohl na př. odebrati se jako vojín do války a tam neb i jinde zemříti nebo dostati se, hledaje zaměstnání, někam, odkud není mu možno zprávu o sobě dáti. Věcí žalobkyně bylo, by prokázala, že jednání žalovaného bylo zlomyslné pokud se týče že přestal jí dopisovati a neoznámil jí změny pobytu v úmyslu, by ji opustil a nemusil se o ni starati, to se však nestalo, a nestačí pouhá okolnost, že vyzvání, by se manžel ku své manželce do šesti měsíců navrátil, nevedlo k cíli. Uvésti vše, co opodstatňuje neb alespoň podporuje nárok žalobní, bylo povinností strany žalující již v řízení před soudem stolice prvé. Zanedbala-li tuto povinnost, padá toto zanedbání jen na její vrub, a řídící činnost soudu právem se obmezila na ony dotazy a podněty, které slouží bližšímu vysvětlení a objasnění věci (srov. rozh. čís. 84 sb. n. s.), třebas se jednalo o řízení, ovládané zásadou vyhledávací. Rozsudek prvý zrušiti a naříditi doplnění řízení pátráním po pobytu žalovaného nemělo by účelu, neboť dle přípisu čsl. konsulátu v Chicagu ze dne 2. srpna 1921 nebylo možno přes usilovné pátrání ani pomocí časopisů pobyt žalovaného vypátrati a policejní hlášení osob ve Spojených Státech zavedeno není, tak že konsulát nemá možnosti dalšího pátrání. Nesmí se také zapomínati, že od zmizení žalovaného uplynula doba přes 10 let, čímž pátrání se stalo ještě obtížnějším. Ježto není možnosti, podati důkaz jedině uplatňovaného důvody rozluky §u 13 a) rozl. zák., nezbylo vzhledem k ustanovení §u 10 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. než žalobu pro tentokráte zamítnouti, a nezbývá žalobkyni, než, aby po pobytu svého manžela vhodným způsobem dále pátrala nebo, má-li jiný důvod rozluky (snad rozvrat) tento, pokud ovšem bude moci ho prokázati novou žalobou, uplatnila.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce uznal odvolací soud právem, že tu není zlomyslného opuštění žalobkyně manželem, ano jest nesporno, že pohnutkou jeho tajného odjezdu do Ameriky byly dluhy, že manželství až do odjezdu žalovaného bylo šťastné, že dobrým byl i pozdější písemní styk obou manželů, a že žalovaný poslal manželce z Ameriky i peníze a vyslovil přání, by za ním přijela, až se sám uchytí. Zlomyslným opuštěním by byl odjezd žalovaného jenom, kdyby jeho pohnutkou byl býval úmysl, ublížiti manželce, tuto pohnutku nutno však pokládati za zjištěných okolností za vyloučenu. V pozdějším přerušení dopisování a jakéhokoliv jiného styku mohlo by sice býti spatřováno dodatečné zlomyslné opuštění, ale jenom tehdy, kdyby jeho důvodem byl dodatečně pojatý zlý úmysl, nehlasití se již k manželce. Takový úmysl nebyl prokázán, naopak přiznává dovolání samo, že příčinou nezvěstnosti žalovaného může býti i jeho smrt, pro kterou ostatně mluví i zákonná domněnka §u obč. zák. Pro nedostatek potřebného plného důkazu uplatněného rozlukového důvodu byla žaloba odvolacím soudem právem zamítnuta. (§ 13 poslední odstavec rozl. zákona, § 99 obč. zák.). Nemá-li žalobkyně jiného důvodu pro navrhovanou rozluku, než nynější nezvěstnost žalovaného, nemůže se jí domáhati žalobou, nýbrž jenom návrhem na prohlášení žalovaného za mrtva dle §u 24 obč. zák. a zákonů ze dne 16. února 1883, čís. 20 ř. zák. a ze dne 30. června 1921, čís. 252 sb. z. a n. čl. V.

Citace:

Čís. 5241. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 251-253.