Čís. 5447.

Zákon ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. а n., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy.
»Náhradou« ve smyslu §u 9 (5) zák. rozumí se náhrada za majetkové újmy, způsobené vlastníku přímo a bezprostředně zřízením a udržováním telegrafu na jeho nemovitosti.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1925, R I 911/25.)
Žalobce domáhal se na eráru náhrady škody, ježto prý zřízenci státního telegrafního a telefonního úřadu, opravujíce vedení na stojanu, jenž byl na střeše žalobcovy stodoly, způsobili, že úlomky drátu zapadly do sena, jehož požitím dobytek žalobcův se roznemohl a pošel. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Podle přednesu žalující strany domáhá se tato na eráru (telegrafní správě) náhrady škody, která jí byla způsobena neopatrností zřízenců telegrafní správy při výkonu jejich služby záležející v opravě a výměně telefonních drátů, tedy při udržování telefonu. Žalobní nárok spadá tudíž pod ustanovení §u 6 (2) zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 33 sb. z. a n. O nárocích tohoto druhu rozhoduje, nedojde-li mezi telegrafní správou a poškozeným k dohodě, ve smyslu §u 9 (5) zákona okresní soud, v jehož obvodu jest předmět, kterého se týká telefonní zařízení, a to v řízení nesporném (§ 9 prováděcího nařízení ze dne 1. února 1923, čís. 21 sb. z. a n.). Prvý soud rozhodoval tudíž o věci, která na pořad práva v řízení sporném nepatří, a proto stižen jest jak rozsudek, tak celé řízení sporné zmatečností ve smyslu §u 477 čís. 6 c. ř. s K této zmatečnosti, byť i jí strany nevytýkaly, jest přihlížeti z moci úřední a proto bylo dle §u 471 čís. 7 a §u 477 c. ř. s. rozhodnouti, jak se stalo. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání dále jednal a znovu rozhodl. Důvody:
Žalobce požaduje náhradu škody na dobytku utrpěné, tvrdě, že byla způsobena nedbalostí zřízenců telegrafní správy, kteří koncem roku 1924 při pracích na telegrafním vedení, upevněném na střeše žalobcovy stodoly, nechali spadnouti odpadky drátů do píce složené na půdě stodoly. Odvolací soud zrušil rozsudek prvního soudce i předcházející mu řízení jako zmatečné a odmítl žalobu, poněvadž pokládal žalobní nárok za nárok na náhradu dle §§ 6 odst. (2) a 9 odst. (5) zákona o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy ze dne 27. ledna 1922 čís. 33 sb. z. a n. S tímto jeho názorem nelze souhlasiti. Při řešení otázky přípustnosti pořadu práva, o kterou prozatím výhradně jde, může a musí zůstati stranou, zda náleží žalobcova škoda ke škodám uvedeným v §u 6 (2) zákona. Tolik jest však jisto, že požadovaná náhrada není náhradou dle §u 9 odst. (5), jejíž stanovení jest vyhraženo okresním soudům a nespornému řízení. Ze souvislosti pátého odstavce §u 9 s předcházejícími čtyřmi odstavci, které upravují řízení, vynucující trpění telegrafních zařízení na dopravních cestách a cizích nemovitostech, plyne, že se tu náhradou rozumí odškodné, příslušející vlastníkovi za to, že bylo jeho nemovitosti použito ku telegrafním účelům, tedy náhrada za majetkové újmy, způsobené mu přímo a bezprostředně zřízením a udržováním telegrafu na jeho nemovitosti. Budou to zpravidla škody, které mohou již předem býti podle plánu zamýšleného zřízení telegrafu předvídány a podle druhého odstavce §u 9 ohlášeny. Z materialií k tomuto zákonu, tisk čís. 1096 a 3386, totiž z důvodových zpráv ústavně-právních výborů senátu i poslanecké sněmovny, jest nade vši pochybnost patrno, že vzorem pro odkázání nároků odškodňovacích na řízení nesporné byla ustanovení vyvlastňovacího zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák., dále §§ 13—15 zákona o státní podpoře soustavné elektrisace ze dne 22. července 1919, čís. 438 sb. z. a n , že zákon má tu na mysli jenom ony majetkové újmy, které má povolení užívacích práv na cizí nemovitosti pro zatíženého bezprostředně v zápětí, a jež má dle §u 15 zákona posléze zmíněného určiti na základě odhadu znalců již politický úřad současně s povolením užívacích práv, při čemž jest však zatíženým vyhraženo právo, by zažádali za stanovení odškodného u místně příslušného okresního soudu řízením nesporným. Nárok uplatněný žalobcem v tomto sporu není nárokem na takovou náhradu a nehodí se po vzoru řízení vyvlastňovacího ku jednání v řízení nesporném jako doplňku předcházejícího správního řízení. Jeho projednávání řízením nesporným bylo by také v rozporu s § 2 čís. 1 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., neboť nejde při něm pouze o zjištění sporné výše náhrady jejím odhadem, nýbrž o řešení skutkových a právních otázek, které zůstaly v předcházejícím správním řízení úplně stranou, týkají se i samého důvodu nároku a vyžadují nutně sporného jednání. Proto byla rozepře odkázána odvolacím soudem neprávem ku projednání v řízení nesporném, a musilo býti uznáno, jak se stalo.

Citace:

Čís. 5447. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 624-625.