Čís. 5230.

Vyrovnací kvótu jest vypočítati z pohledávky, jak tu byla v době zahájení vyrovnacího řízení. To, co platil po zahájení vyrovnacího řízení, avšak před uzavřením vyrovnání, jest dlužník oprávněn započísti si na vyrovnací kvótu.
(Rozh. ze dne 25. srpna 1925, Rv I 898 25.)
K vyrovnání žalovaného přihlásil žalobce pohledávku konečným penízem 8 682 Kč 45 h. Vyrovnání bylo zahájeno dne 29. října 1922, dne 30. ledna 1923 byl přijat vyrovnací návrh na 50% vyrovnací kvótu. Dne 18. listopadu 1922 zaplatil žalovaný žalobci 4 349 Kč 11 h. Ježto žalovaný neplatil ničeho na splátky vyrovnací kvóty, zažaloval žalobce celou původní pohledávku. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud přiznal žalobci 1 902 Kč 12 h, dospěv k výpočtu tím, že odečetl od celé pohledávky peníz zaplacený žalovaným dne 18. listopadu 1922, ze zbytku vypočetl vyrovnací kvótu, jejíž dospělé splátky pak žalobci přisoudil. Po právní stránce vycházel odvolací soud z názoru, že vyrovnací kvótu lze vypočísti pouze z pohledávky, jež tu byla v čas uzavření vyrovnání.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Názor odvolacího soudu, že se vyrovnání muže vztahovati jen na pohledávku, která tu byla v čase schváleného vyrovnání, není správným, rozhodující jest stav pohledávky v den zahájení vyrovnacího řízení. Názor odvolacího soudu příčí se zřejmě ustanovení §§ 46 a 47 vyr. ř. Dle těchto ustanovení musí se s věřiteli, jichž pohledávky nepožívají přednostního práva, ve vyrovnání nakládati stejně a jest neplatnou úmluva dlužníka nebo jiných osob s věřitelem, kterou se mu před uzavřením vyrovnání nebo v době mezi jeho uzavřením a pravomocí potvrzovacího usnesení vyhrazují zvláštní výhody. Tím jest vyslovena zásada stejného nakládání se všemi věřiteli 3. třídy, která způsobem donucovacím zakazuje, by některému z nich se nedostalo výhody proti ostatním věřitelům, leč že by vyrovnací řád sám připouštěl výjimky. Z této zásady plyne, že žalobci přísluší tak jako ostatním věřitelům jen 50% z původní pohledávky. Byl by ve výhodě oproti ostatním věřitelům, kdyby se nepřihlíželo ke splátce, již obdržel 18. listopadu 1922 a kdyby se mu přiznal mimo to nárok na vyrovnací kvótu ze zbytku, neboť obdržel by poměrně více než ostatní věřitelé. Výhoda byla by mu poskytnuta již tím, že mu bylo dříve placeno, než věřitelům dle vyrovnání placeno býti mělo. Toto placení bylo tudíž, ať se stalo výslovně předem na kvótu čili nic, dle §u 47 vyr. ř. neplatné, a žalovaný může si to, co platil, započísti na vyrovnací kvótu. Ježto tím jsou vyrovnány všechny dosud splatné lhůty vyrovnací kvóty, není žaloba opodstatněna a byla soudem prvé stolice právem zamítnuta.

Citace:

Čís. 5230. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 236-237.