Čís. 5327.

Ani v řízení exekučním není opravná stolice, zkoumajíc přípustnost a včasnost rekursu, vázána názory nižších soudů.
Požární náhradu, složenou dle §u 307 ex. ř. (§ 1425 obč. zák.) na soudě, jest rozvrhnouti podle zásad §§ 283—287 ex. ř. Neplatí tu ustanovení §u 239 poslední odstavec ex. ř.; dovolací rekurs do souhlasných usnesení nižších stolic jest nepřípustným (§§ 528 c. ř. s., 78 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 2. října 1925, R I 832/25.)
Soud prvé stolice přikázal požární náhradu knihovním věřitelům nevzav zřetele k daňové pohledávce eráru. Rekursní soud k rekursu eráru napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Dovolací rekurs směřuje proti souhlasným rozhodnutím nižších stolic, jimiž z rozvrhované požární náhrady za dům nebylo nic přikázáno na vykonatelnou daňovou pohledávku čsl. eráru. Prvý soudce usnesením ze dne 25. června 1925 odmítl tento dovolací rekurs jako nepřípustný, k rekursu finanční prokuratury však rekursní soud usnesením ze dne 10. srpna 1925 přijal tento dovolací rekurs k soudu, a usnesení toto vešlo v moc práva. Avšak tímto usnesením není vázána opravní stolice, povolaná k věcnému vyřízení dovolacího rekursu. V §§ 523 a 528 c. ř. s. jest ovšem již soudu prvé stolice nařízeno, by nepřípustné a opožděné rekursy přímo odmítl. Ale v §u 526 druhý odstavec c. ř. s. jest opravná stolici, k vyřízení rekursu povolané, rovněž nařízeno, by nepřípustné nebo opožděné rekursy ihned odmítla. Tento příkaz, především přípustnost a včasnost rekursu opětně zkoumati, jest opravné stolici dán beze všeho omezení, z čehož patrno, že zkoumání ono není vázáno názory nižších stolic. Dle §u 78 ex. ř. platí tato zásada i v exekučním řízení. Nejvyšší soud pak shledává, že dovolací rekurs, o nějž jde, jest nepřípustným. Správně uvádí rekursní soud, že předpis §u 79 poj. zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. nepřichází tu v úvahu, ježto nevešel dosud v platnost. Rovněž k §u 215 čís. 4 ex. ř. nelze přihlížeti, ježto na realitu požárem poškozenou nevede se reální dražba a požární náhrada nestala se součástkou rozvrhové podstaty. Za to však jde tu o případ §u 307 ex. ř. Dle §u 307 ex. ř. jest poddlužník, činí-li si na pohledávku, přikázanou k vybrání, nárok též jiná osoba než vymáhající věřitel, oprávněn a za určitých podmínek i povinen, by přikázanou pohledávku složil u exekučního soudu pro všechny tyto osoby (§ 1425 obč. zák.). Složenou pohledávku rozvrhnouti jest dle zásad §§ 283—287 ex. ř. (Srv. Fürstel »Rak. civ. proc. zákony« vydání 1899 sv. II. str. 625, Neumannův komentář k ex. řádu výklad k §u 307 ex. ř.). Při rozvrhu podle §u 283 až 287 ex. ř. neplatí výjimečný předpis §u 239 poslední odstavec ex. ř. o přípustnosti mimořádného dovolacího rekursu, jak patrno z §u 286 odstavec prvý, kdež se § 239 necituje. Platí tu tedy všeobecný předpis §u 528 c. ř. s. a 78 ex. ř. V tomto případě jde o řízení podle §u 307 ex. ř., ježto požární náhrada jest zabavena dvěma věřitely a činí si na ni nárok i další osoby. Vzhledem k uvedenému jest dovolací rekurs do souhlasných rozhodnutí obou nižších stolic jako nepřípustný odmítnouti.

Citace:

Čís. 5327. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 406-407.