Čís. 5475.

K platnosti přistoupení k dluhu nevyhledává se písemné formy.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1925, Rv I 1409/25.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném zaplacení, ježto se zaručil za dluh P-ové, dlužnice žalobkyně. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl v důvodech: Správně uznal prvý soud, že se žalovaný zavázal dodatečně zaplatiti celý účet P-ové bez omezení časem a že, byť i nepoužil při tom slov, že se zavazuje jako rukojmí a plátce, přece skutečně se zavázal, za ni vedle ní její dluh platiti (§ 1344 a 1347 obč. z.) a že je povinen zažalovanou pohledávku žalující straně zaplatiti, a to jako spoludlužník. Jest přisvědčiti soudu stolice prvé, že právní jednání mezi žalující firmou (čl. 272 čís. 3 obch. z.) a P-ovou je na straně této obchodem. Ježto pak žalovaný zavázal se z tohoto právního jednání za její dluh, není dle tohoto právního jednání se zřetelem na ustanovení čl. 317 obch. zák. platnost smlouvy jeho se žalobkyní podmíněna písemným jejím sepsáním.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud neodsoudil, jak mylně za to má dovolání, žalovaného jako rukojmího a plátce, nýbrž, protože se zavázal dluh P-ové zaplatiti nikoli pod podmínkou, že hlavní dlužnice jej nezaplatí, jako spoludlužníka přistoupivšího k zažalovanému dluhu (§§ 1344 a 1347 obč. zák.). Nemá tudíž podkladu, vytýká-li žalovaný v dovolání jako nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že byl odsouzen jako rukojmí a plátce a dovozuje-li nesprávnost odsuzujícího výroku z toho, že domnělé jeho zaručení se nestalo v písemné formě a jest tudíž neplatným (§ 1346, druhý odstavec obč. zák. v novém znění) a že zaplacení dluhu nebylo prý předem od hlavní dlužnice požadováno. Z téhož důvodu postrádá opodstatněnosti i výtka vadnosti řízení (§ 503 č. 2 c. ř. s.), neboť postrádané důkazy o rozmluvě ze dne 19. prosince 1923 vedeny byly o tom, že se žalovaný za zažalovaný dluh jako rukojmí a plátce nezaručil. Toto stanovisko zaujal i odvolací soud a dotyčné důkazy tím odpadly. Názor odvolacího soudu o přistoupení žalovaného k dluhu P-ové a odsouzení jeho z tohoto důvodu dovoláním zůstává nedotčeno. K důvodům odvolacího soudu v tomto směru dlužno jen tolik podotknouti, že k platnosti přistoupení k dluhu (§§ 1344 a 1347, též § 1406, odstavec druhý obč. zák.) písemné formy se vůbec nevyžaduje, takže dovolávati se ustanovení čl. 317 obch. zák. ani zapotřebí není. Zbývá výtka žalovaného, že nárok žalobkyně jest předčasný, protože žalovaný prý nebyl o zaplacení dluhu upomenut (§ 1334 obč. zák.). Žalovaný však byl nejpozději upomenut žalobou, ale dluhu nezaplatil, takže ani s hlediska splatnosti dluhu nebylo závady proti odsouzení žalovaného.

Citace:

Čís. 5475. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 669-670.