Čís. 5546.

Při zápůrčí žalobě není třeba, by rušitel osvojoval si určité právo, omezující cizí vlastnictví. Ba nevadí ani, že rušitel výslovně přiznává, že k zásahu do cizího vlastnictví oprávněn není.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1925, R I 1014/25.)
Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu, aby bylo uznáno, že žalobci jsou skutečnými neobmezenými vlastníky role jim v pozemkové knize do knihovního vlastnictví připsaného, že žalovaným k tomu pozemku nepřísluší žádné právo, zejména právo užívání, že žalovaní tím, že dne 18. července 1925 posekali krmivo na pozemku, rušili vlastnictví žalobců k pozemku tomu, že jsou povinni to uznati, a každého zasahování do vlastnického práva k pozemku tomu se zdržeti. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci a doplně řízení, znovu rozhodl. Důvody: Žaloba domáhající se rozsudku, že žalobci jsou vlastníky pozemku, není žalobou určovací, jak procesní soud mylně odůvodňuje, nýbrž jest žalobou o plnění. Jde očividně o žalobu zápůrčí po rozumu §u 523 obč. zák., která čelí k obhájení vlastnictví pozemku žalobců proti žalovaným, kteří rušili vlastnictví žalobců jiným způsobem než zadržováním. Rušení samo může záležeti v tom, že si žalovaní osobují o své újmě jakékoli nakládání věcí žalobců, anebo že volnému vykonávání vlastnického práva kladou překážky, a v obou případech nesejde na tom, zda si žalovaní osobují k takovému obmezování cizího vlastnictví právo čili nic, také není třeba, by se zasahování do cizího oboru vlastnictví jevilo jako trvalé obmezení, a aby mohlo tvořiti obsah služebnosti nebo některého jiného práva, a slouží tedy žaloba zápůrčí k zamezení každého bezprávného vsahání v obor vlastnický. Procesní soud, vycházeje z mylného názoru, že jde o žalobu zjišťovací (§ 228 c. ř. s.), neprávem pokládal za zbytečné zjišťovati skutkový stav, poněvadž prý žalobci nemají právního zájmu na určení právního poměru, který byl žalovanými přiznán.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud zcela správně posoudil právní povahu žaloby jako žaloby zápůrčí (§ 523 obč. zák.), jejímž konečným cílem nebylo zjištění neomezenosti vlastnictví, nýbrž jen předpokladem a z konečného žalobního návrhu lze zcela zřetelně seznati, že žalobci domáhají se ochrany svého vlastnictví k pozemku proti rušení jeho žalovanými, navrhujíce, by byli uznáni povinnými zdržeti se každého dalšího zasahování do jejich práv vlastnických. Jde tu tedy zřejmě o žalobu na plnění, nikoli o žalobu určovací. Při zápůrčí žalobě vlastnické (§ 523 obč. zák.) není třeba, aby rušitel osvojoval si nějaké určité právo, cizí vlastnictví omezující, a jest též lhostejno, že žalovaní ve sporu ani nepopírali neomezenost vlastnického práva žalobců k pozemku. Stačí, že bylo jejich činností zasáhnuto rušivě do obsahu vlastnického práva žalobců a tito jsou oprávněni domáhati se soudního výroku, zakazujícího pokračování v takových rušebních činech pro budoucnost. Rušebním činem jest dojista i užívání pozemku cizího posečením a sklizením úrody proti vůli vlastníka, jímž porušují se jeho práva k neomezenému užívání pozemku (§ 354 obč. zák.) a vlastník může se domáhati soudní ochrany svobody (neomezenosti) svého vlastnictví i tenkráte, když rušitel výslovně přiznává, že k zásahu do cizího vlastnictví oprávněn není (srv. Randa: Vlastnictví: o žalobě zápůrčí, Ehrenzweig: System rak. práva soukr. I. díl, 2. pol. § 246, str. 331 a násl.).

Citace:

Čís. 5546. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 796-797.