Čís. 5493.

Exekuce na platy (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.).
Ustanovení §u 2 zák. vztahuje se i na odbytné (najmě na odbytné dle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n.).
Neřídí-li se soud exekuci povolující předpisy zákona čís. 314/20, jest povolení exekuce odporovati rekursem, nebo po pravomoci usnesení navrhnouti dle §u 5 zák. zrušení exekuce, pokud odporuje předpisům tohoto zákona.
Předpisy §§ 1, 2 zákona nejsou předpisy velícími.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1925, R II 349/25.)
Soud prvé stolice rozvrhl odbytné 4 876 Kč, jež bylo na základě zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. složeno pro dlužníka na soudě podle §u 1425 obč. zák., v ten rozum, že je přikázal vymáhajícím věřitelům v pořadí §u 300 ex. ř., při čemž se nedostalo na pohledávku výživného manželky dlužníkovy Cyrily H-ové. K rekursu manželky dlužníkovy rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, znovu rozvrh provedl. Důvody: Dle výslovného znění §u 2 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. podléhá i odbytné exekuci omezeně, a stanoveny jsou dvě hranice, nejvyšší: zabavitelnou částkou 1/3 odbytného a, vedena-li exekuce o pohledávky výživného, zabavitelnou částkou 2/3, nejnižší: existenčním minimem 4 000 Kč, a jde-li o pohledávky výživného existenčním minimem 2 000 Kč. Podobně obmezil i dříve platný zákon ze dne 21. dubna 1882 čís. 123 ř. zák. v §u 2 exekuci na odbytné ni část existeční minimum 500 zl. přesahující a pro pohledávky výživného připouštěl exekuci neobmezeně. Jsou to ustanovení s mocí donucující a nemohou proto vymáhající věřitelé, jimž byla povolena exekuce zabavením celého odbytného, nabýti zástavního práva i na onu částku odbytného, jež jest z exekuce vyloučena (§ 290 prvý odstavec ex. ř.; §§ 39 čís. 2 a odstavec druhý § 41 ex. ř.). Následkem toho mají neprivilegované pohledávky nárok dojiti uspokojení z odbytného 4 876 Kč, pokud 4 000 Kč převyšuje, tedy pouze z 876 Kč. Na pohledávku výživného Cyrily H-ové nepřipadá vzhledem k jejímu pořadí (§ 300 ex. ř.) nic, avšak jí přísluší právo zabaviti další částku až do existenčního minima 2 000 Kč, takže na ni připadá dalších 2 000 Kč. Rekursu bylo proto vyhověno a věc musela býti vrácena prvému soudci k novému rozvrhu vzhledem k ustanovení §§ 39, druhý odstavec, 41 a 285 ex. ř.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacím rekursům vymáhajících věřitelů v ten rozum, že odmítl rekurs. Cyrily H-ové do usnesení prvého soudu. Důvody:
Dle §u 299, druhý odstavec ex. ř. jest zabavením služného postižen i příjem, kterého nabude dlužník tím, že byl dán na odpočinek. K příjmu takovému zajisté patří i odbytné. Plně jest přisvědčiti rekursnímu soudu, že § 2 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. vztahuje se i na odbytné, a že tedy toto podléhá exekuci do 1. března, při čemž volno musí zůstati dlužníku 4 000 Kč, při pohledávkách v druhém odstavci §u 2 uvedených však do 2/3 s volnými 2 000 Kč. V tomto §u 2 mluví se sice o »ročních« 4 000 Kč (2 000 Kč), ale toto označení »roční« vztahuje se jen na výslužné a zaopatřovací požitky, které jsou periodickými platy, a ne na odbytné, ohledně něhož platí omezení do 1/3 (nebo 2/3) tak, by dlužníku zůstalo volných 4 000 Kč (nebo 2 000 Kč). To platí i pro odbytné dle zákona z 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n. Jest pravda, že soudce exekuci povolující má se říditi předpisy zákona čís. 314/1920; neučiní-li však tak, mylně vykládaje zákon, jsa tedy v omylu právním, měl dlužník rekursem odporovati povolení exekuce (srv. rozhodnutí tohoto Nejvyššího soudu čís. 2560 sb. n. s.); mimo to však při exekuci toho druhu, o jaký tuto jde, může i po pravomoci usnesení dlužník dle §u 5 cit. zák. navrhnouti, aby exekuce byla zrušena, pokud odporuje předpisům tohoto zákona. K vůli úplnosti se podotýká, že předpis §u 295 druhý odstavec ex. ř. již tu nepřijde v úvahu, ježto úřad odbytné poukazující již tento plat likvidoval a na soudě složil. Nebudou-li však účinky povolené exekuce od dlužníka naznačenými prostředky zvráceny, zůstává exekuce v platnosti. Kdyby byl zákon něco jiného chtěl, zajisté by byl nařídil, že zrušení takové exekuce má se státi kdykoliv i z moci úřední. Nejsou tedy předpisy §§ 1 a 2 cit. zák. velícími předpisy právními v tom směru, že by k nim soud exekuční dle §u 214 ex. ř. musil vždy, tedy bez ohledu na to, byl-li vznesen odpor, z moci úřední přihlížeti, a nelze opačnému názoru rekursního soudu přisvědčiti. V tomto případě byla vymáhajícím věřitelům povolena exekuce na odbytné, dle zákona ze dne 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n. dlužníku vyměřené, beze všeho omezení a, ježto si do usnesení tyto exekuce povolujících dlužník nestěžoval a ani neučinil dle §u 5 zákona čís. 314/1920 návrh, aby tyto exekuce byly zrušeny, pokud odporují tomuto zákonu, nebyl rekursní soud oprávněn, zrušiti usnesení prvé stolice za tím účelem, aby soud prvé stolice dle §u 39 čís. 2 a 41 druhý odstavec ex. ř. exekuce zmíněné z moci úřední na část odbytného exekuci podrobenou obmezil a rozvrh vzhledem k tomuto obmezení znovu provedl. Ježto Cyrila H-ová při rozvrhovém roku odporu nevznesla a nejde v tomto případě o porušení velících předpisů, nepřísluší jí dle §u 234 ex. ř. právo k rekursu do rozvrhového usnesení, i bylo proto dovolacím rekursům vyhověti tak, pak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 5239. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 249-249.