Čís. 5427.

Není kusostí řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), nebyl-li připuštěn důkaz posudkem advokátní komory jako znalce o přiměřenosti útrat. Pro spor substituovaného právního zástupce s jeho substituentem o náhradu útrat není věcí rozsouzenou, že o útratách bylo již rozhodnuto mezi stranami rozepře, k níž se substituce vztahovala.
Substituovanému advokátu přísluší proti substituentovi jako mandantovi i nárok na náhradu útrat a odměn za ony právní úkony, jím vykonané, jež zůstaly procesním soudem neodměněny, poněvadž je nepokládal za nutné a účelné, jež však byly vyvolány přímým příkazem substituenta nebo byly v příčinné souvislosti se skutečnostmi, které nastaly právě v osobě substituenta nebo jím byly zaviněny. Lhostejno, zda právní úkony zůstaly neodměněny vůbec či jen z části. Právnímu zástupci přísluší proti jeho zmocniteli (substituentu) nárok na odměnu za podání přípravného spisu, třebas byl vzhledem k §u 258 c. ř. s. nepřípustným, dostal-li k tomu příkaz od svého zmocnitele (substituenta).
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1925, Rv I 1110/25.)
Ve sporu společnosti P. v Praze s firmou S. na Slovensku zastupoval žalovanou firmu žalovaný, advokát na Slovensku, jenž substituoval Dra H-a, advokáta v sídle procesního soudu v Praze. Spor skončil tím, že žaloba byla odmítnuta pro nepříslušnost soudu a firmě S. přisouzeny útraty 9 144 Kč 30 h. Dr. H. zaslal žalovanému palmární účet za substituci na 14 473 Kč 14 h, na nějž žalovaný zaplatil pouze oněch 9 144 Kč 30 h, zastávaje názor, že nemusí substitutovi platiti více, než mu (substituentu) bylo přisouzeno na útratách. Žalobou domáhal se pak substitut na substituentu zaplacení rozdílu 5 328 Kč 08 h, jejž napotom obmezil na 3 422 Kč 44h. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci pouze 361 Kč 92 h. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil. Důvody: V tomto sporu sluší řešiti otázku, zda a pokud advokát, který ve sporu substituoval právního zástupce zvítězivší strany, má proti tomuto svému substituentovi nárok na náhradu dalších a vyšších útrat a odměn, než těch, které byly zastoupené zvítězivší straně rozsudkem přisouzeny proti odpůrci. Odvolací soud sdílí názor prvního soudu na tuto otázku potud, že substituovanému advokátu přísluší proti jeho substituentovi jako mandantovi nárok na náhradu útrat a odměn ohledně oněch právních úkonů, jím vykonaných, které procesním soudem zůstaly neodměněny, poněvadž je soud nepokládal za nutné a účelné, které však vyvolány byly přímým příkazem substituenta, nebo byly v příčinné souvislosti se skutečnostmi, které nastaly právě v osobě substituenta, nebo-li byly jím zaviněny předpokládajíc, že tyto úkony nebyly dle procesního řádu přímo nepřípustný. Dle této zásady, která odpovídá ustanovením §u 1014 obč. zák. uznal první soud nárok žalobcův na odměnu a na náhradu útrat za sepsání podání na soud se žádostí o prodloužení lhůty ku předložení dokladů ze dne 28. června 1922 150 Kč za oprávněný vzhledem na to, že tento úkon substituta byl substituentem zaviněn tím, že substitutovi dokladů, které soudu předložiti bylo, včas nezaslal. Právem však dle téže zásady první soud nevyhověl nároku žalobce na procesním soudem odepřené odměnění podání ze dne 28. srpna 1922 jako přípravného spisu. Dopisem žalovaného jest ovšem prokázáno, že žalovaný žalobci příkaz k podání přípravného spisu toho dal. Než dle §u 258 c. ř. s. přípustný jsou přípravné spisy jen mezi prvním rokem a ústním jednáním; poněvadž však zde šlo o přípravný spis již za ústního jednání, neměl a nesměl žalobce nepřípustný přípravný spis podati, ač substituent k tomu příkaz dal, to tím méně, když si toho musil býti vědom, že žalovaný jako slovenský advokát dotyčný předpis civilního soudního řádu, na Slovensku neplatícího, patrně tak dokonale nezná. Učinil-li však žalobce přece tak, nemůže si číniti nárok na odměnu a náhradu útrat za tento nepřípustný úkon ani proti žalovanému jako substituentovi a první soud právem tento nárok zamítl. Pokud se týče ostatních jmenovitě pojednaných nároků žalobce týkají se tyto veskrze zvýšení procesním soudem přiřknutých odměn a náhrad útrat z toho důvodu, že dotyčné právnické úkony vyžadovaly větší námahy a času, než by přiřknutým částkám odpovídalo. V tomto směru nesdílí odvolací soud názor prvního soudu, že tyto nároky posuzovati sluší rovněž dle shora uvedené zásady. Dle §u 54 c. ř. s. náleží straně, by před ukončením jednání, které rozhodnutí předchází, předložila soudu seznam svých útrat se všemi doklady, které se k osvědčení udání v seznamu obsažených а k odůvodnění použití jistých sazeb advokátního tarifu zdají po případě potřebnými; a dle §u 41 c. ř. s. rozhodne procesní soud dle svého uvážení vedeného bedlivým oceněním všech okolností o tom, které odměny a útraty jest pokládati za nutné a jakými částkami jest je určiti. V tomto případě předložil žalobce jako substituovaný právní zástupce sám seznam útrat svých a svého substituenta, procesní soud o těchto útratách dle shora uvedené zásady v rozsudku rozhodl, toto rozhodnutí nebylo napadeno, tedy vešlo v moc práva, tím bylo o útratách, pokud se týče položek odměněných, jak co do jejich nutnosti a účelnosti, tak co do jejich přiměřené výše konečně rozhodnuto, jest tedy ohledně nich věc rozsouzena a jest proto nepřípustným novými tvrzeními a doklady odůvodněný nárok na zvýšení přiřknutých odměn, jak jest zde uplatněn. Neprávem první soud tedy o přítomné žalobě zvýšil útraty za úkony účtované pod datem 23. července 1921 procesním soudem přisouzené obnosem 5 Kč na 150 Kč, než v tomto směru není rozsudku odporováno. Pokud se týče ale ostatních položek toho druhu první soud právem nárok žalobní na zvýšení útrat zamítl.
Nejvyšší soud zvýšil přisouzený peníz na 1 873 KČ 36 h.
Důvody:
Není kusosti řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) v tom, že nebyl připuštěn důkaz posudkem advokátní komory jako znalce o přiměřenosti útrat, které žalobce svému substituentovi účtoval. Soudce, jemuž se dostalo jeho ustanovením za soudce veřejného vysvědčení o jeho odborných právních znalostech, může a musí s těmito vystačiti také na určení advokátových útrat, jak již vyřknuto a blíže odůvodněno v rozhodnutí čís. 2286 sb. n. s. Ale právem vytýká dovolání odvolacímu rozsudku mylné právní posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Nelze tvrditi, že jde o rozsouzenou věc, že ve sporu, ve kterém nyní se střetnuvší právní zástupci jednu stranu jako substituent a substitut zastupovali, o položkách nyní mezi nimi sporných bylo již rozhodováno. Tehdejší spor byl mezi jinými osobami a nárok na náhradu útrat byl uplatňován a posuzován jen jako příslušenství jiného nároku, o který byl onen spor. Bylo proto tehdy o přiměřenosti účtovaných odměn rozhodovati podle zásad §u 40 až 55 c. ř. s. Nyní jde o spor mezi právními zástupci z poměru substituenta k substitutu jedné z oněch stran. Mezi nimi je přiměřenost odměny posuzovati podle zásad o smlouvě zmocňovací a námezdní (§ 1014 a 1152 obč. zák.). Zásada §u 41 c. ř. s. o nutnosti nákladů pro účelné vedení sporu tu neplatí. V tomto směru praví odvolací soud v podstatě správně, že substituovanému advokátu přísluší proti jeho substituentovi jako mandantovi i nárok na náhradu útrat a odměn za ony právní úkony jím vykonané, které procesním soudem zůstaly neodměněny, poněvadž je soud nepokládal za nutné a účelné, které však vyvolány byly přímým příkazem substituenta nebo byly v příčinné souvislosti se skutečnostmi, které nastaly právě v osobě substituenta, nebo-li byly jím zaviněny. Zdali právní úkony ty zůstaly neodměněny vůbec či jen z části, nečiní, jak odvolací soud míní, podstatného rozdílu. Nelze seznati, proč by právní zásady, odvolacím soudem vyřknuté, nebylo použiti i na položky procesním soudem vůbec neodměněné, nýbrž toliko na ony, které byly odměněny jen z části. Je zcela dobře myslitelno, že právě tak, jak ony vůbec nepřisouzené položky, také nepřisouzená část položek jinak uznaných a přisouzených byla zaviněna neb vyvolána substituentem samým. Pokud tedy jde o položky v rozsudku první stolice jmenovitě udané pod čís. 1, 2, 3 a), 4 a 7, mohl by zásadně býti po právu nárok žalobcův na přiřknutí vyšší částky, než byla v prvním sporu proti tehdejšímu odpůrci neb v nynějším sporu soudem první stolice proti žalovanému přisouzena. Avšak právem poukázal soud první stolice v té příčině k tomu, že žalobce nedokázal a přesně vzato ani netvrdil okolností, ze kterých by bylo souditi na to, že se jedná o práce (náklady), odůvodněné skutečnostmi nastavšími v osobě dotyčného zmocnitele, že ani ze spisu Cg V 543/21 nelze na to souditi a že proto bylo položky ty pokládati za přiměřené i pro poměr mezi stranami této rozepře. Třebaže tudíž odvolací soud, pokud jde o právě naznačené položky, věc posoudil právně mylně, nelze přece dovolání ohledně nich vyhověti. Proti tomu byla žaloba neprávem zamítnuta co do pol. čís. 6 sepsání přípravného spisu s předložením dokladů. Odvolací soud má za to, že nárok ten není po právu, ač je prokázán příkaz žalovaného, by přípravný spis byl podán, ježto podání přípravného spisu bylo podle §u 258 c. ř. s. nepřípustné. Je sice pravda, že podle výkladu §u 258 c. ř. s., jak je od doby jud. č. 248 býv. vídeňského Nejvyššího soudu — viz čís. 1755 sb. vid. m. spr. — celkem jednotně uznáván za správný, podání přípravného spisu bylo za pokročilého stavu sporného řízení nepřípustným. Než správnost onoho výkladu nečiní předpis §u 258 c. ř. s. ještě zákonným zákazem podle §u 879 obč. zák. Již doslov §u 258 c. ř. s., který po léta dovoloval kolísavý výklad o přípustnosti či nepřípustnosti přípravných spisů po prvním ústním líčení, svědčí proti názoru, že by šlo o přímý zákonný zákaz. Ten by jistě vyžadoval jasnějšího a přesnějšího znění. Ale předpisu §u 258 c. ř. s. se povahy zákonného zákazu nedostává hlavně pro jeho vnitřní povahu. Jde tu jen o formální předpis, upravující toliko průběh soudního řízení. Jeho porušení nemá jiných následků, než které soudní řád k tomu při- píná, že se totiž k obsahu takového nepřípustného podání nepřihlíží, že se přípravný spis podateli vrátí bez věcného vyřízení a že podatel, i kdyby ve sporu zvítězil, nemá podle §u 41 c. ř. s. proti odpůrci nároku na náhradu těchto útrat. Není-li podání přípravného spisu, třebaže se příčí správnému výkladu §u 258 c. ř. s., zákonem zakázáno (§ 879 obč. zák.), není ani podle zásad o smlouvě zmocňovací a námezdní závady, by právnímu zástupci proti jeho straně a důsledně i substitutu proti substituentovi nevznikl nárok na odměnu za jeho podání, když k tomu od svého zmocnitele dostal příkaz. V projednávaném případě jde z korespondence žalobcem předložené a žalovaným uznané na jevo, že žalovaný žalobci příkaz dal, ačkoli žalobcem byl upozorněn, že takové přípravné spisy podle c. ř. s. zásadně nejsou přípustný. Žalovaný nemůže proto žalobci odepírati zaplacení útrat s přikázaným podáním spojených. V dalším odůvodnil Nejvyšší soud míru zvýšení přisouzeného peníze a to jmenovitě v těchto položkách: 1. přijetí substitučního dopisu, 2. potvrzení substituce s právním dobrozdáním, 3. intervence u prvního roku, 3 a) dopis se zprávou o výsledku prvního roku a dalšími proposicemi, 4. dopis o ústním jednání ze dne 27. května 1922 s právním rozkladem, 5. žádost o prodloužení lhůty ku předložení dokladů sporných spisů, 6. sepsání přípravného spisu s předložením dokladů, 7. intervence při jednání 19. listopadu 1923.

Citace:

Čís. 5436. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 605-606.