Čís. 5242.

Ustanovení §u 174, odstavec druhý konk. ř. platí i v řízení vyrovnávacím. Plné uspokojení může žádati jen věřitel, k jehož pohledávce nebylo přihlédnuto výhradně z viny dlužníkovy. To dokázati jest na věřiteli.
(Rozh. ze dne 1. září 1925, Rv I 1287/25.)
O jmění žalobcově bylo vedeno řízení vyrovnací, jež skončilo vyrovnáním na 35%. Žalovaná společnost »Československý adresář« vedla proti žalobci pro celou svou pohledávku exekuci, jejíhož zrušení domáhal se žalobce, tvrdě, že vymáhaná pohledávka byla pojata do vyrovnání, avšak omylem pod jménem »Československy kompas«. Žalobu, by exekuce byla prohlášena nepřípustnou a zrušena, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Dle §u 2 vyrovnacího řádu jest uložena v odstavci druhém navrhovateli vyrovnávacího řízení povinnost, by v seznamu jmění uvedl kromě jiného všechny své dluhy s udáním adres věřitelů. Uvedla-li žalující strany ve vyrovnávacím řízení nesprávnou adresu věřitelky, strany žalované, musí dle názoru soudu nésti také důsledky tohoto svého zavinění, zejména následky §u 53 (4) vyr. ř., dle něhož věřitelé, na jejichž pohledávky zaviněním dlužníka ve vyrovnání nebylo vzato zřetele, mohou žádati zaplacení v plné výši. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Mezi stranami nebylo sporu o tom, že vyrovnávací řízení o jmění žalující firmy bylo zahájeno i provedeno, což předpokládá v prvé řadě řádné vyhlášení ediktu o zavedení vyrovnávacího řízení. Že ostatně předpoklad ten byl správným, plyne zřejmě ze spisů vyrovnacích, dle nichž edikt ten byl vyvěšen na soudní desku obchodního soudu v Praze dne 17. prosince 1923 a vyhlášen v úředním listě republiky Československé dne 22. prosince 1923. Poněvadž dle §u 63 vyr. ř. a dle §u 174 (2) konk. ř. v případě, kde kromě veřejného oznámení jest předepsáno zvláštní doručení, nastávají následky doručení již veřejným oznámením, i když doručení bylo opomenuto, jest zřejmo, že žalovaná firma, ač byla o zavedení vyrovnávacího řízení ediktem zpravena, opominula svou pohledávku k řízení tomu přihlásiti. Tím zavinila, neb alespoň spoluzavinila, že ve vyrovnacím řízení nebylo na její pohledávku hleděno, čímž vyloučeno jest použití §u 53 (4) vyr. ř., předpokládajícího toliko zavinění dlužníkovo. Tím stalo se zbytečným zjišťovati, zdali vedle žalované firmy stihá zavinění též firmu žalující. Jest tedy žalovaná firma účastna účinků vyrovnávacího řízení dle §u 53 vyr. ř., a ježto dle vyrovnacích spisu byla první splátka dle vyrovnání soudně pravoplatně potvrzeného splatna teprve 11. října 1924, nebyla žalovaná firma oprávněna exekuci dne 20. června 1924 prováděti vůbec, a bylo tedy právem žalováno na její nepřípustnost.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, provádějíc dovolací důvod podle čís. 4 §u 503 c. ř. s., vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil ustanovení §u 174 (2) konk. ř. v řízení vyrovnávacím (§ 63 vyr. ř.), a doličuje, že jeho použití v tomto případě pro řízení vyrovnávací není přípustno, poněvadž odporuje zcela zvláštnímu ustanovení §u 53 (4) vyr. ř. Než právnímu názoru dovolatelčinu nelze přisvědčiti. V §u 53 (4) vyr. ř. je vysloveno, že věřitel, jehož pohledávka zůstala jen vinou dlužníkovou nepovšimnuta ve vyrovnávacím řízení, může žádati plné její uspokojení. Omezuje tedy zákon tuto výjimku ze zásady §u 53 (1) vyr. ř. pouze na případ, kdy výhradně jen vinou dlužníkovou nebylo k pohledávce věřitelově ve vyrovnacím řízení hleděno. Bylo proto na žalované, by výhradné zavinění dlužnice ve sporu prokázala, což však se jí nezdařilo. Zavinění dlužnice záleželo podle zjištění prvého soudu v tom, že v seznamu věřitelů ve vyrovnávacím řízení uvedla nesprávně dovolatelčinu adresu jako »Českoslov. kompas« místo správně »Československý adresář«, a žalující strana ve sporu vysvětlila, že k mylnému označení adresy byla svedena německým zněním žalované firmy na jejich obchodních dopisech »Čechoslowakische Adreßbuch-Comp.«, považujíc zkratku »Comp.« za slovo Compas, ve spojitosti se slovem »Adreßbuch«. Než, nehledíc k tomuto omylu žalující firmy, nelze zavinění její považovati za výhradné, ježto zahájení vyrovnávacího řízení bylo ve smyslu §u 4 vyr. ř. uveřejněno vyhláškou nejen na soudní desce, nýbrž i v úředních listech s právními účinky doručení pro žalovanou a tím dána jí možnost, aby o vyrovnávacím řízení zvěděla. Zákon právě — mimo jiné — ustanovil i vyzvání věřitelstva veřejnou vyhláškou ku přihláškám pohledávek (§ 4 čís. 6 vyr. ř.), předvídaje, že při velkém množství věřitelstva by mohlo zvláštní doručování selhať. Mylným je názor dovolatelčin, že ustanovení §u 174 (2) konk. řádu nelze tu použiti ve smyslu §u 63 vyr. ř., poněvadž prý použití jeho vylučuje zvláštní předpis §u 53 (4) vyr. ř. Než ustanovení toto nikterak se nedotýká právních účinků doručení veřejnou vyhláškou při současném doručování zvláštním dle jednotlivých adres, jak byly stanoveny tyto účinky v §u 174 (2) konk. ř., a platí proto tento předpis i v řízení vyrovnávacím. Nelze přisvědčiti názoru dovolatelčinu, že bylo povinností dlužnice, by prokázala, že není sama vinna tím, že k pohledávce žalované firmy nebylo ve vyrovnávacím řízení hleděno. Naopak dovolatelce jako věřitelce příslušelo dokázati výhradné zavinění dlužnice na tom, že nemohla se súčastniti řízení vyrovnávacího, což však se dovolatelce nezdařilo, poněvadž tu bylo i její spoluzavinění, či nedbala veřejné vyhlášky a jejích právních účinků, jak již odvolací soud správně odůvodnil, a stačí k jeho důvodům odkázati. Žalovaná firma nemůže se tedy dovolávati ve svůj prospěch ustanovení §u 53 (4) vyr. ř. Naopak platí i o její pohledávce ustanovení §u 53 (1) vyr. ř. a, ježto první splátka vyrovnávací kvóty v době výkonu exekuce, t. j. dne 20. června 1924 nebyla ještě splatnou, posoudil odvolací soud věc po právní stránce bezvadně, vyhověv žalobě o nepřípustnost exekuce.

Citace:

Čís. 5098. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 10-11.