Čís. 5457.


Bylo-li uzavření společenské smlouvy podmínkou udělení licence k prodeji tabáku a kolků, jest nedovoleno zrušení společenské smlouvy tím, že by se převedla licence k prodeji tabáku a kolků.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1925, Rv II 375/25.)
Prodejový sklad tabáku v H. byl zadán společnosti, skládající se ze žalobce a žalovaného, válečných to invalidů. Smlouvou ze dne 5. března 1924 odstoupil žalobce žalovanému svůj podíl z této smlouvy za různá plnění. Ježto žalovaný neplnil, domáhal se žalobce plnění žalobou, jež byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Po stránce právní shledává dovolaci soud správným názor soudu odvolacího, že odstupní smlouva ze dne 5. března 1924 s dodatkem ze dne 13. března 1924 měla za předmět hlavně a především podíl žalobcův na licenci k prodeji tabáku a kolků a že proto nelze ji považovati za čistou smlouvu likvidační. Je sice správné, že nа společenskou smlouvu mezi stranami dne 3. ledna 1924 uzavřenou vztahují se předpisy práva soukromého, nesprávným jest ale úsudek dovolatelův, že tuto společenskou smlouvu mohly strany uzavříti a proto také zrušiti bez ohledu na předpisy, platné pro zadávání licence k prodeji tabáku, neboť dle zjištěného stavu věci smlouva společenská ze dne 3. ledna 1924 stala se za účelem provozu prodeje tabáku a kolků v H., kterýžto provoz strany, smlouvu tu uzavírající, mohly uskutečniti jen na základě licence v cestě administrativní jim udělené. Když pak žalobce trafiku (svůj podíl na ní) dle předpisu §u 34 nař. min. financí ze dne 10. dubna 1911, čís. 44.236 nikomu, tedy ani žalovanému postoupiti ani propachtovati nesměl a tento odstup trafiky (podílu žalobcova na ní) hlavní předmět smlouvy odstupní ze dne 5. března 1924 tvořil, jest správným názor soudu odvolacího, že nelze smlouvu tuto považovati za obyčejnou likvidační smlouvu společenského poměru stran, nýbrž že hlavním účelem smlouvy bylo přivoditi odstup trafiky žalobcem (podílu jeho na ní) na žalovaného a že proto smlouva tato, příčíc se onomu min. nařízení, není platnou. Vývody dovolání, kterými dovolatel snaží se líčiti, že odstupní smlouva jako smlouva likvidující soukromoprávní poměr mezi stranami jest platná, nejsou s to, by otřásly nebo vyvrátily onen právní názor soudu odvolacího, třebas lze připustiti, že v trafice kromě tabáku a kolků prodávaly se i jiné věci, jejichž prodej na licenci administrativního úřadu nebyl vázán. Nelze proto přisvědčiti ani názoru dovolatelovu, že strany tak, jako mohly své poměry ze společenského poměru plynoucí upraviti bez vlivu finanční správy, tak také zase mohly bez ohledu na finanční správu tento poměr zrušiti, neboť dovolatel při tomto svém tvrzení přehlíží, že uzavření společenské smlouvy mezi stranami bylo podmínkou udělení licence na prodej tabáku a kolků a že tedy jak uzavření, tak i zrušení společenské smlouvy, provozu této licence se tykající, vázáno bylo předpisy o udělení takové licence a jejím odstoupením nebo propachtováním a že, když předpisy takovýto odstup a propachtování licence nedovolují, nedovoleným bylo i zrušení společenské smlouvy stran převedením licence k prodeji tabáku a kolků touto licencí podmíněné. Vývody dovolatele, v nichž snaží se dovoditi, že předmětem odstupní smlouvy nebyla licence na prodej tabáku a kolků, nýbrž předměty patřící k provozu této trafiky, nelze dle zjištěného stavu věci uznati správnými, neboť to z odstupní smlouvy nevysvítá, naopak výše odstupní ceny (převzetí dluhů žalobcových ve výši 21 882 Kč 83 h a vyplacení odstupného 1 800 Kč) nepochybně ukazuje na to, že předmětem odstupu byla hlavně licence a nikoli předměty svrchu uvedené.
Citace:
Čís. 5457. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 638-639.