Čís. 5384.

Odpůrčí nárok.
Ku sprošťujícímu účinku uspokojení jiného odpůrčího nároku (§ 18 odp. ř.) jest třeba, by nárok ten byl oprávněn dle náležitostí §u 8 odp. řádu.
(Rozh. ze dne 20. října 1925, R II 304/25.)
Proti žalobě Leopolda Sch-a, by darování nemovitosti dlužníkem žalobcovým žalované (otcem dceři) bylo prohlášeno vůči žalobci bezúčinným, namítla žalovaná, že na výzvu okresní záložny v U. a na její pohrůžku odpůrčí žalobou zaplatila záložně pohledávku za dárcem nemovitosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že žalovaná vzhledem ku placení okresní záložně není již převodem nemovitosti obohacena. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Pokud se žalovaná dovolávala §§ 17, 18 ve spojení s §em 13 odp. ř., jest na ní, by dokázala, že dobrovolným uspokojením záložny uspokojila věřitele k odporu oprávněného (§ 8 odp. ř.). Nelze sice s odvolatelem souhlasiti v tom, že jedině přípustným způsobem plnění odpůrčího nároku jest plnění rozsudečné a že by ten, proti němuž odpůrčí nárok směřuje, musil za všech okolností nejprve se pustiti do sporu, byť i beze všech vyhlídek na úspěch, naopak podle okolností zajisté stačí vážná hrozba odpůrčí žalobou. Každým způsobem však musí žalovaný dokázati, že uspokojený věřitel byl tehdy k odporu hmotně oprávněn vykonatelností a nedobytností své pohledávky a že také zákonná lhůta pro uplatnění odpůrčího nároku byla zachována. Touto otázkou se však prvý soud v rozsudku výslovně vůbec neobírá a procesní látka ve spisech obsažená neskýtá spolehlivé opory, by příslušné okolnosti byly odvolacím soudem objektivně zjištěny. Žalovaná ovšem nemůže se s účinkem omlouvati tím, že tehdy nevěděla, že se může proti záložně brániti, neboť uspokojila-li osobně pohledávku záložny, ač tu nebylo odpůrčího rozsudku, a ač ostatně byla jen povinna dáti si líbiti, by záložna se domáhala uspokojení ze sporných nemovitostí (§ 13 (1) odp. ř.), učinila tak očividně proto, by tyto nemovitosti pro sebe uchránila, tedy ve vlastním zájmu a tím zřejměji jednala na vlastní nebezpečí. Opatrnost byla tím více na místě, ježto tehdy již žalovaná věděla o odpůrčím nároku žalobcově, jenž jí byl opověděn v březnu 1923. Dlužno tedy odvolateli potud přisvědčiti, že, když prvá stolice v naznačených směrech věc právnicky mylně posoudila a proto neučinila dalších skutkových zjištění nezbytných k úsudku, že žalovaná se může s účinkem dovolávati §§ 13, 17, 18 odp. ř., jeví se řízení kusým.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekurs není odůvodněn. Stěžovatelka vytýká napadenému zrušovacímu usnesení nedorozumění vůči právnímu hledisku soudu prvé stolice, leč neprávem, neboť soud odvolací správně nepřejal toto hledisko prvé stolice a svým usnesením opravuje právní omyl v něm tkvící. Soud prvé stolice pokládá totiž dle odůvodnění svého rozsudku darovací postup polovice pozemků vl. čís. 725 v H. dlužníkem žalobcovým Josefem K-em jeho dceři —
nynější žalované — za právní jednání po rozumu §u 3 čís. 1 odpůrčího řádu odpíratelné, zamítá však tímto sporem uplatněný odpůrčí nárok žalobcův z toho důvodu, ježto míní, že žalovaná, jíž přiznává bezelstnost dle §u 13 odpůrčího řádu, nemá z onoho bezúplatného přídělu již žádného obohacení proto, ježto na výzvu okresní záložny v U. a na její pohrůžku odpůrčí žalobou zaplatila jí za otce kolem 10 000 Kč, tedy daleko více než činila zjištěná hodnota takto přijatého obohacení (§ 13 odpůrčího řádu). Soud odvolací nevešel právem na tento důvod, neboť touto námitkou neuplatňovala žalovaná obranu ve smyslu §u 13 odpůrčího řádu, dle jehož třetího odstavce jest bezelstný příjemce bezúplatného plnění povinen toto jen potud zpět vydati, pokud je jím obohacen, nýbrž bránila se tím, že, uspokojivši takto odpůrčí nárok jiného věřitele z téhož odpůrčího důvodu proti ní vznesený, jest vůči nynějšímu odpůrčímu žalobci sproštěna dalšího odpůrčího závazku po rozumu §u 18 odpůrčího řádu, dle něhož při souběhu několika odpůrčích nároků odpůrčí závazek postihovaného nemá převyšovati míru v §§ 13 a 14 odpůrčího řádu stanovenou. Otázku řešiti jest tedy jedině dle posléz citovaného zákonného předpis a z toho důvodu není třeba obírati se podrobněji oněmi vývody rekursu, kterými stěžovatelka podepříti hledí právní názor soudu prvního, vztahující se ku ztrátě »obohacení«. S tohoto hlediska jest však souhlasiti plně se zrušovacím usnesením odvolacího soudu k této otázce a, vytýká-li stěžovatelka usnesení tomuto rozpor v odůvodnění a nedostatek důvodu pro zrušení rozsudku, jest v obou směrech v neprávu. Uvádí-li odvolací soud, že jiný odpůrčí věřitel může býti s účinkem §u 18 odpůrčího řádu uspokojen i bez neb před podáním odpůrčí žaloby, neocitá se s tímto náhledem v rozporu, požaduje k vůli průkazu oprávněnosti onoho uspokojeného odpůrčího nároku i důkaz o vykonatelnosti dotyčné pohledávky (§ 8 odpůrčího řádu), neboť jde zřejmě o dvě různé skutečnosti. Ku sprošťujícímu účinku uspokojení jiného odpůrčího nároku dle §u 18 odpůrčího řádu jest třeba, aby nárok ten byl oprávněn dle náležitostí v §u 8 odpůrčího řádu stanovených a soud odvolací právem pohřešuje v řízení první stolice spolehlivá zjištění o těchto náležitostech.

Citace:

Čís. 5384. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 514-516.