Čís. 5197.Obecní zřízenci (zákon ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n.).Ustanovení §§ 6, 7 zákona platí jen pro zřízence, kteří byli zvoleni po provedené veřejné soutěži obecním zastupitelstvem.Obecní zastupitelstvo nemůže své jmenovací právo platně převésti na správu městského podniku.(Rozh. ze dne 4. srpna 1925, Rv I 1024 25.)Žalobce byl přijat správcem obecní elektrárny za výpomocného dělníka. Žaloba, jíž domáhal se na žalované obci udělení definitivy, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Odvolací soud neposoudil věc po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) mylně, vysloviv, že žalobce žalobní nárok nemůže opříti o předpis §§ 6 a 7 zákona čís. 16/1920, protože ustanovení to má platnost jen pro zřízence, kteří byli zvoleni po provedené veřejné soutěži obecním zastupitelstvem. Stejně rozhodl nejvyšší soud za podrobného odůvodnění již ve svém rozhodnutí, uveřejněném pod čís. 3807 sb. n. s. Tam byla také vyslovena a blíže odůvodněna zásada, že stranám není dáno na vůli, by veřejnoprávní předpisy o tom, jak se zřízenci ustanovují, libovolně měnily a zakládaly právní účinky, podmíněné určitou formou, bez zachování této formy. Nemůže proto obecní zastupitelstvo jmenovací právo, jemu podle §u 6 zmín. zákona příslušející, platně převésti na správu městské elektrárny, takže osoby — a tudíž ani žalobce — touto najaté nelze míti za zřízence ustanovené podle §u 6 cit. zák., kterým by přináležel nárok na trvalé ustanovení. Neprávem poukazuje žalobce k §u 3 cit. zák. Ten praví jen, kdo podle něho zřízencem jest. Zda má nárok na trvalé ustanovení, není řečeno tam, nýbrž je řečeno v §§ 6—8 ohledně osob po účinnosti zákona ustanovených a v §u 25 ohledně osob, které byly ustanoveny dříve, než tento zákon nabyl platnosti. Marně se žalobce také dovolává předpisů o přijímání legionářů do veřejných služeb a o úlevách při tom jim poskytnutých, neboť i tyto předpisy a zejména i ustanovení §u 16 nař. ze dne 20. prosince 1920 čís. 12 sb. z. a n. předpokládají přijetí zřízence-legionáře do služby činiteli povolanými, čehož se právě žalobci, jak již dolíčeno, nedostává. Stejně se u žalobce nedostává předpokladů pro použití §u 25 zákona čís. 16/1920 v jeho prospěch, jak správně dolíčil odvolací soud, poukazuje k tomu, že žalobce v rozhodné době od 12. ledna 1920 do 12. dubna 1920 ve službách žalované obce vůbec nebyl. Okolnost tu žalobce sám v odvolání — ovšem v plném rozporu s nynějším svým názorem — zdůrazňoval, uváděje, že jeho služební poměr tehdy byl zrušen a že teprve dne 15. září 1920 byl do služby znovu přijat. Nemohl proto ono prohlášení podle §u 25 cit. zák. učiniti, neboť nadpis §u 25 a jeho celé znění nedovolují pochybností, že vysloviti se ve smyslu odst. 2 tohoto §u mohou toliko osoby, které byly za zřízence již ustanoveny a jejichž služební poměr ještě trvá.