Čís. 5357.

Bylo-li v dluhopise umluveno splniště u ústředny věřitelovy, nelze v tom, že věřitel napotom povolil dlužníku, by skládal anuity u jeho filiálky, spatřovati změnu splniště.
Promlčení, jeho stavení a přerušení řídí se zákony, jež jsou směrodatný pro právní poměr, o nějž jde. Dle splniště smlouvy jest po případě posuzovati i promlčení nároku.
Nařízení, jimiž byly prodlouženy promlčecí lhůty pohledávek uvedených v §§ 1480 a 1486 obč. zák., vztahuji se též na anuity.
Věřitel byl oprávněn odmítnouti plnění, bylo-li mu nabízeno po měnové rozluce splacení anuity ve měně filiálky, jež se stala státním převratem cizozemskou.
(Rozh. ze dne 13. října 1925, Rv I 843/25.) Banka, jejíž ústředna byla v Praze, poskytla roku 1911 žalované lvovské firmě zápůjčku 800 000 K. Dle §u 9 dluhopisu vzala žalovaná na sebe závazek veškeré platy z této zápůjčky plniti v Praze u pokladny banky. Ježto žalovaná nezaplatila ústředně banky anuit, splatných dne 1. března 1919, 1. září 1919, 1. března 1920, 1. září 1920, 1. března 1921 a 1. září 1921, domáhala se žalobkyně jich zaplacení v Kč. Žalovaná namítla najmě, že původní znění smlouvy o plništi bylo dohodou stran změněno v ten rozum, že se mají anuity zaplatiti u lvovské filiálky žalující banky ve Lvově, čímž přestala býti Praha plništěm. Dále, že pro tento spor jest směrodatným dle §u 37 obč. zák. polský zákon, neboť jedná se o úmluvu mezi tuzemskou bankou a cizozemským podnikem, která byla v cizině, totiž ve Lvově uzavřena. Zápůjčka byla totiž dlužníkům připočítána ve Lvově a smlouva o zápůjčce byla uzavřena ve Lvově, také dluhopis byl ve Lvově vystaven a podepsán. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Dle dluhopisu ze dne 1. prosince 1911 má soud zjištěným, že žalobkyně poskytla a vyplatila žalované straně zápůjčku k účelům průmyslovým a obchodním ve výši 800 000 K proti 6 1/2% zúročení včetně anuit, 1% režijního příspěvku, vždy předem 1. března a 1. září splatných. Dále, že si žalobkyně dala tuto zápůjčku i s příslušenstvím hypotekárně zajistiti na nemovitostech dlužnice ve vložkách pozemkové knihy města Lvova. Soud má dále zjištěným dle §u 9 dluhopisu, že žalovaná vzala na sebe závazek, veškeré platy z této zápůjčky plniti v Praze u pokladen žalobkyně, že tedy splniště smlouvy v Praze bylo vůlí stran ujednáno ve smyslu čl. 325 obch. zák. a § 905 obč. zák. Toto ujednání nebylo dodatečně srovnalou vůlí stran změněno, jak mylně za to má žalovaná strana. Neboť soud zjistil z korespondence stran, že žalobkyně k dotazu žalované ze dne 19. července 1912 o informaci, zda umořovací splátky mohla by platiti proti potvrzení u filiálky žalující banky ve Lvově, odpověděla tázaná kladně, že možno žalované u hypotekárního oddělení lvovské její filiálky splátky složití, žalobkyně si však sama na každou anuitu vyhrazuje kvitanci zaslati. Tímto prohlášením nevzdala se žalobkyně úmluvy o plništi v Praze, nýbrž projevila jen ochotu vůči žalované k její žádosti, by jí ulehčila manipulaci se zasíláním peněz, jmenovaná filiálka byla pouhou prostřednicí při proplacení anuit, nikoliv splništěm smlouvy (čl. 278 obch. zák.). To vychází také na jevo z přípisu ze dne 21. srpna 1916, v němž jest zmínka o urgenci centrály — žalobkyně — o zaplacení 420 K 44 h. Tímto povolením místa ke složení peněz, tedy jakousi platebnou, nezměnilo se ničeho v příčině splniště smlouvy a závazků na něm závislých. Žalobkyně tím jen ustoupila od svého práva, by jí žalovaní dluh do Prahy u její pokladny dodali, zrušila tím jen povahu dluhu donosného a přešly na ni nebezpečí a útraty dopravy dluhu ze Lvova do Prahy, jež jinak nésti měl dlužník — žalovaní. Zákon v čl. 325 obch. zák. výslovně stanoví, že má dlužník placení peněžité pohledávky zaslati na své útraty a nebezpečí věřiteli do jeho bydliště, tím však zůstává, jak výslovně v čl. 325 odstavec druhý obch. zák. uvedeno, splniště čl. 324 obch. zák. nedotčeno. Dle tohoto zjištěného stavu věci byla Praha ujednána za místo splnění, vůle stran, řízená úmyslem zapůjčovatelky nesla se patrně k tomu, by právní poměr ze smlouvy byl zmístněn v jejím sídle, to konečně plyne též z toho, že Praha byla zároveň ustanovena za sudiště, jak rozhodnuto bylo usnesením ze dne 26. června 1924, pokud se týče 20. září 1924. Důsledkem toho zůstala práva vážící se k místu splniště smlouvy zachována žalobkyni. K nim patří dle ustanovení §§ 983, 1412, 1413 obč. zák., by dlužníci žalobkyni plnili v Praze to, co povinni jsou dle smlouvy plniti, tedy v tomto případě splatné anuity a to se zřetelem na § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. v československých korunách v poměru 1 koruna rakousko-uherská rovná se 1 koruně československé. Ostatně dlužno dále uvážiti, že nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., kterým byl vydán zákaz převodu peněžitých pohledávek v korunách splatných do území této republiky, změnily se poměry tak, že žalobkyni, zde sídlo mající, bylo znemožněno od 6. února 1919 pro zdejší území s částkou anuitní 5. března 1919 u filiálky její lvovské složenou disponovati, tím by se stalo plnění toto méně cenným na újmu žalobkyně. Proto složením tohoto peníze se žalovaná nesprostila smluvního závazku, peníz ten nebyl také žalobkyni jakožto placení přijat, byl dotyčnou lvovskou filiálkou žalovaným vyúčtován a, jak sami tvrdí, k dobru připsán. Citovaným nařízením pozbyli žalovaní oprávnění ke skládání anuit ve Lvově, ježto předpoklad pro skládání toho minul vzhledem k tomu, že by žalobkyně nebyla obdržela plnocenné placení, a že by nemohla penízem tím v tuzemsku volně disponovati a že jí nutno platiti ve smyslu §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. v korunách československých. Právní poměr z dlužního úpisu ze dne 1. prosince 1911 nutno posuzovati dle práva sídla žalobkyně, neboť toto její sídlo jest ustanoveno smlouvou za splniště a sudiště. Žalobkyně dala si dle §u 12 dluhopisu od žalovaných slíbiti, že závazky ze smlouvy přejímají za sebe i právní nástupce, čímž dala jasně na jevo svou vůli, by sídlo její bylo též sídlem právního poměru, aby tedy právu tohoto sídla podléhal i dlužník — žalovaní. Tito se vůli její podrobili, přistoupivše na podmínky dluhopisu. Ustanovení §u 37 obč. zák. výslovně dovoluje, by strany si ustanovily právo, dle něhož právní poměr má býti posuzován, což může se státi i mlčky (§ 863 obč. zák.) konkludentními činy. Soud má dále zjištěným dle zákona ze dne 26. března 1919, čís. 246 a z 30. června 1920, čís. 318 polské sbírky zákonu, že vláda Polské republiky stanovila při pohledávkách vyjmenovaných v §§ 1480, 1486, 1489 obč. zák., že doba od 1. listopadu 1918 do 30. června 1920 a odtud dále do 30. června 1922 nezapočítává se do lhůty tříletého promlčení. Důsledkem toho nelze právem tvrditi, že zažalované anuity, jež jsou právě pohledávkami dle §u 1480 obč. zák., ze dne 1. března 1919, 1. září 1919, 1. března 1920, 1. září 1920 jsou promlčeny, a jest v tom směru vznesená námitka rovněž bezdůvodnou. Bezdůvodnou jest i námitka zániku pohledávky podle §u 1425 obč. zák. vzhledem k tomu, že žalovanými bylo nabízeno k plnění něco jiného, totiž koruny nekolkované, pokud se tkne polské marky, což pro žalobkyni nebylo plněním ve smyslu dle §u 1413 obč. zák. a proto právem bylo jich přijetí odepřeno. Rozhodly-li soudy polské republiky v tom směru ve sporech jinak, jak blíže uvedeno v usnesení ze dne 26. června 1924, vycházejíce z jiného právního názoru, není tím soud tuzemský vázán, byť i rozhodnutí polských soudů vešla v právní moc, ježto rozsudky dotyčné nejsou pro tuzemsko vykonatelné pro nedostatek zaručené vzájemnosti ve smyslu §§ 79, 80, 81 ex. ř. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Již ve svém rozhodnutí o příslušnosti dovolaného soudu zdůraznil odvolací soud, že pro posouzení právního poměru stran rozhoduje splniště, a nikoli místo, kde smlouva byla uzavřena, a že z dovolaných listin jasně plyne, že se žalující banka nevzdala splniště, ve smlouvě ujednaného. Vždyť jen svolila, že jí žalovaní mohou anuity splatné v Praze, složití u lvovské její filiálky. Tato filiálka se tím nestala splništěm smlouvy, nýbrž pouhou prostřednicí pro placení anuit a podle toho pak také jednala. Z toho jest však zřejmo, že Lvov nebyl ani po této změně ve způsobu placení plništěm, ani platištěm, které by podle vůle stran mělo nahraditi plniště původně smlouvou vyjednané (čl. 324 a 325 obch. zák.). To potvrzuje zřetelně obsah dopisů, jak již prvním soudem případně bylo dolíčeno. Stačí proto na tyto zjištěnému stavu skutkovému i zákonu vyhovující důvody prvního soudu odkázati. Praha zůstala plništěm, sudištěm i právním sídlem smlouvy ohledně všech závazků, z ní plynoucích, a sice podle jasně projevené vůle žalující banky v §u 12 dluhopisu, kteréžto vůli se žalovaní smluvně podrobili. Z toho první soud právem dovodil, že tím strany po rozumu §u 37 obč. zák. i stanovily právo, dle něhož právní poměr jejich má býti posuzován. Ostatně již tím, že strany ujednaly plništěm Prahu, daly zřejmě na jevo, že chtějí míti smlouvu založenu a tudíž i posuzovánu podle práva tohoto plniště, čímž nastala výjimka z §u 37 obč. zák. v něm předvídaná. Ale i otázka promlčení byla správně rozhodnuta a netrpí proto napadený rozsudek vytýkaným rozporem se spisy procesními, neboť tříletá promlčecí lhůta pohledávek v §u 1480 obč. zák. zmíněných, o něž tu jde, končí v době vyznačené v polských zákonech ze dne 26. března 1919, čís. 246 a ze dne 30. června 1920, čís. 318 sb. pr. totiž v době od 1. listopadu 1918 do 30. června 1922. Tříleté promlčení zažalovaných úroků a anuit podle §u 1480 obč. zák. počíná podle §u 1478 obč. zák. dnem jich splatnosti, přerušuje se však podle §u 1497 obč. zák. podáním žaloby u příslušného soudu. Tato žaloba byla podána u příslušného soudu dne 17. ledna 1924, dlužno proto pro posouzení této otázky počítati od podání žaloby tři léta zpět a pak je zřejmo, že by promlčecí lhůta zažalovaných pohledávek, o které tu jde, končila právě v době v řečených polských zákonech uvedené. Namítají-li odvolatelé, že anuita splatná 1. března 1919 byla zaplacena, stačí i tyto jejich vývody odkázati na správné důvody napadeného rozsudku, zejména, že již vzhledem na vl. nař. ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. žalovaní tímto placením nevyhověli své smluvní platební povinnosti. Proto také dotyčná u lvovské filiálky uložená částka nebyla žalobkyní právem přijata jako placení, nýbrž filiálkou tou pouze vyúčtována а k dobru žalovaných připsána. Správným jest i názor prvního soudu o namítaném zániku pohledávky podle §u 1425 obč. zák. a odvolatelé tu neuvádějí proč jej za takový neuznali.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Po právní stránce souhlasí dovolací soud s napadeným rozsudkem až na rozřešení otázky, zda v tomto případě co do promlčení anuit splatných 1. března a 1. září 1919 a 1920, jsou směrodatný tuzemské čí polské zákony. Dovolací soud přikloňuje se v tomto směru k právnímu názoru, vyslovenému Gustavem Walkerem v díle: »Internationales Privatrecht, Wien, 1922« na str. 278, že promlčení, jeho stavení anebo přerušení řídí se zákony, které jsou směrodatný pro dotyčný právní poměr. Jelikož v tomto případě jsou žalování osobní dlužníci žalující banky, která neuplatňuje žádného věcného práva k nemovitostem ve Lvově a jelikož zde nejde o smlouvu týkající se nemovitosti, nýbrž pouze o vrácení zápůjčky na místě plnění a jelikož žalovaní sami udali, že veškerý věcný vztah mezi jejich dluhem a uvedenými nemovitostmi byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ve Varšavě ze dne 30. prosince 1922, jímž právoplatně byl povolen výmaz zástavního práva za zažalovanou pohledávku, nelze hleděti podle ustanovení §u 300 obč. zák. ani k bydlišti žalovaných ani k místu, kde dlužní úpis ze dne 1. prosince 1911 byl vydán, nýbrž výlučně k právním předpisům, které platí na místě splnění. Toto není směrodatno pouze pro měnu, ve které dlužník má platiti, nýbrž také v otázce promlčení. Ujednaly-li strany jako splniště a sudiště Prahu, daly tím na jevo, že podrobují sporný právní poměr také co do včasnosti žaloby a jejího promlčení zákonům zde platícím a proto nemohou se ani žalovaní ani tuzemská žalující banka dovolávati stavení promlčení, které polskými zákony bylo nařízeno v prospěch polských věřitelů. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje také význam a důležitost, kterou při posouzení smluvních závazků má místo splnění a sudiště. Právem poukazuje odvolací soud na to, že Praha jest splništěm, sudištěm a vůbec právním sídlem smlouvy pro veškeré závazky z ní plynoucí, a proto může v tomto případě přicházeti v úvahu pouze tuzemské stavení promlčení. K ustanovení §u 37 obč. zák. ovšem nelze hleděti, jelikož v době vydání dlužního úpisu ze dne 1. prosince 1911 Praha a Lvov byly rakouskými městy a strany státními příslušníky téže říše. Posuzuje-li se námitka promlčení s hlediska tuzemského práva, nelze anuity, splatné 1. března a 1. září 1919 a 1920 považovati za promlčeny. Že zde jde o anuity ve smyslu §u 1480 obč. zák., a ve smyslu výnosu bývalého vídeňského ministerstva spravedlnosti ze dne 17. března 1917, čís. 6726, věstník na rok 1917, str. 91 a že výpočet těchto anuit v žalobě jest správným, mezi stranami není sporno. Nařízeními, vydanými před podáním žaloby, ze dne 20. ledna 1919, čís. 31, ze dne 24. února 1920, čís. 111, ze dne 18. února 1921, čís. 65, ze dne 10. března 1922, čís. 97 a ze dne 15. února 1923, čís. 36 sb. z. a n. byly prodlouženy promlčecí lhůty pohledávek, které jsou uvedeny v §§ech 1480 a 1486 obč. zák. a pro něž zkrácena byla §§ 192 a 194 třetí dílčí novely k obč. zák. promlčecí lhůta. Anuity jsou takovými pohledávkami přes to, že zahrnují v sobě také úroky, které již před vydáním třetí dílčí novely k obč. zák. podléhaly tříletému promlčení, jelikož uvedená nařízení všeobecně mluví o pohledávkách, pro něž zkrácena byla promlčecí lhůta, a jelikož v otázce promlčení nemají se rozeznávati splátky na kapitál od úroko- vých částek (Viz Dr. Armin Ehrenzvveig, System des österr. allgem. Privatrechtes, 1920, str. 373). Zažalované anuity splatné 1. března a 1. září 1919 a 1920 nebyly tedy dle tuzemského práva promlčeny v době podání žaloby, t. j. 17. ledna 1924. Vzhledem na toto právní stanovisko dovolacího soudu není potřebí, zabývati se výkladem polských zákonů ze dne 26. března 1919, čís. 246 a ze dne 30. června 1920, čís. 318. Že nižší soudy právem rozeznávají splniště (Praha) od platiště (Lvov), jest zřejmo z ustanovení druhého odstavce čl. 325 obch. zák. Že žalující banka právem odmítla přijetí částky 28 488 K 73 h složené žalovanými 5. března 1919 u filiálky žalující banky ve Lvově, nižší soudy správně odůvodnily. Stačí v tomto směru podotknouti, že 5. března 1919 již platila ustanovení zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. a vládního nařízení z téhož dne čís. 86 sb. z. a n., že bankovky budou okolkovány ve dnech od 3. března až včetně do 9. března 1919, že po skončení tohoto okolkování jen kolkované bankovky mají oběh v území Čsl. státu a že počínajíc 10. březnem 1919 nekolkovaná bankovka není zákonným platidlem na tomto území. Těmto nařízením podléhala vzhledem na místo splnění v Praze také splátka 28 488 K 73 h učiněná žalovanými 5. března 1919, kterou žalující bance nebylo placeno to, co měla k požadování (§ 1412 obč. zák.). Za tohoto stavu věci není potřebí, zabývati se otázkou, zdali ústředna banky a její pobočka jsou týmž právním podmětem a zdali peníz složený u pobočky stane se ihned vlastnictvím ústředny čili nic.

Citace:

Čís. 5357. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 448-453.