Čís. 5440.

Do souhlasných rozsudků nižších soudů ve věci nepřevyšující 2 000 Kč, jest dovolání nepřípustné, nevyslovil-li odvolací soud, zrušuje původně rozsudek prvého soudu, právní názor, prvý soud vížící. Lhostejno, že odvolací soud napotom potvrdil rozsudek prvého soudu z jiných důvodů.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1925, Rv I 1069/25.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání do srovnalých rozsudků nižších soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba o 547 Kč.
Důvody:
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jest dle §u 502 odstavec třetí c. ř. s. ve znění zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n. a ze dne 19. prosince 1924, čís. 252 sb. z. a n. dovolání nepřípustné, nepřesahuje-li předmět sporu na penězích neb peněžité hodnotě 2 000 Kč. Dle čtvrtého odstavce téhož §u jest dovolání ovšem přípustno, byl-li odvolacím soudem potvrzený rozsudek procesního soudu vynesen vzhledem k usnesení soudu odvolacího (§ 519 čís. 3 c. ř. s.), jež rekursem nelze bráti v odpor a jímž dřívější rozsudek dle §§ 496 čís. 2 a 3 a 499 c. ř. s. byl zrušen a věc byla odkázána zpět soudu prvé stolice. § 502 c. ř. s. rozeznává tedy, co do přípustnosti dovolání z potvrzujícího rozsudku dva případy, přihlíží-li se k zákonodárnému účelu výjimečného ustanovení odstavce čtvrtého. Jsou-li tu totiž dvě souhlasná rozhodnutí soudu prvé a druhé stolice, vynesená úplně volně, na sobě nezávisle, z vlastního samostatného přesvědčení, jest tu zajisté dostatečná záruka správnosti právního posouzení věcí. V tomto případě se dovolání nepřipouští, jelikož vnitřním důvodem odepření dalšího pořadu práva jest jen souhlas dvou soudů, rozhodovavších u vzájemné nezávislosti. Jinak však je tomu v případě druhém, kdy původní rozsudek soudu prvého byl zrušen a věc vrácena byla k novému projednání a rozhodnutí, při němž soud první pak dle ustanovení §u 499 druhý odstavec c. ř. s. nesmí již věc volně a nezávisle po právní stránce posuzovati, nýbrž jest vázán právním posouzením, z něhož vycházel soud odvolací, zrušuje prvý rozsudek. V takovémto případě není tu souhlasu dvou soudů, rozhodovavších u vzájemné nezávislosti, není tu tedy vnitřního důvodu pro odepření dalšího pořadu, a proto jest správno ponechati pro případ takový volnou cestu k soudu Nejvyššímu (vládní motivy). Nevyslovil-li tudíž odvolací soud, zrušuje rozsudek soudu prvého, právní přesvědčení, jež by dle §u 499 odstavec druhý c. ř. s. při novém rozhodování vázalo soud první stolice, takže tento, nově rozhoduje, jest prost vší závislosti a opětně zcela dle svého vlastního přesvědčení může rozhodnouti, pak je tu, třeba byl rozsudek již jednou zrušen a věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, přece jen případ první. Neboť potvrdí-li pak soud odvolací nový rozsudek soudu prvého, jsou tu skutečně právně souhlasné rozsudky dvou soudů ve svých rozhodnutích navzájem nezávislých i odpadá důvod k dovolání, obmýšlený zákonem dle čtvrtého odstavce §u 502 c. ř. s. a musí tu naopak zůstati při pravidlu, vysloveném v třetím odstavci téhož §u, že další pořad jest vyloučen. Tak je tomu i v tomto případě. Procesní soud prvým rozsudkem zamítl žalobu v podstatě pro nedostatek aktivní legitimace žalobcovy a po případě také proto, že by žalobce nemohl uplatňovati dle závěrečného listu zvýšené dovozné, počítané dle účtování ze dne 7. prosince 1921, které nastalo od 1. listopadu 1921, ani schodek 40 kg, který dle téhož účtování byl již započítán. Odvolací soud usnesením ze dne 7. září 1923 zrušil rozsudek procesního soudu, jednak proto, poněvadž prvý soud rozhodl o otázce legitimace k žalobě jen dle závěrečného listu a nepřihlížel k případné nezjištěné dosud ústní úmluvě, jednak proto, poněvadž nebyla náležitě vzata na přetřes okolnost, zda snad Filip R. nebyl jen prostředníkem mezi stranami a nebyly provedeny příslušné důkazy a proto, poněvadž nebyla řešena otázka, kdo dle ujednání měl nésti rozdíl dovozného a ztrátu zboží za dopravy, kdo zavinil průtah v dodání kukuřice a konečně že nebylo dostatečně objasněno, zda schodek 40 kg kukuřice byl žalobci již započten k dobru. Odvolací soud nevyslovil tudíž žádný určitý právní názor, kterým by byl procesní soud ve smyslu §u 499 druhý odstavec c. ř. s. býval vázán, nýbrž nařídil jen doplnění řízení za účelem přesného zjištění skutkových okolností, jež měly tvořiti teprve základ právního posouzení věci vůbec. Procesní soud, doplniv řízení, rozhodl znovu zcela samostatně, uznal sice aktivní legitimaci žalobcovu, avšak zamítl žalobu proto, poněvadž zjistil, že zvýšení dovozného šlo na vrub kupujícího, tedy žalobce, a že tento, ač bylo zboží dodáno opožděně, nezachoval se dle čl. 357 obch. zák. Co do schodku 40 kg zjistil první soud, že žalovaný počítal žalobci o těchto 40 kg méně a příslušné částky od žalobce nežádal. Z těchto zjištění dovodil pak procesní soud, že žalobce nemůže žádati ani náhrady zvýšeného dopravného, ani vrácení peníze, vybývajícího na oněch 40 kg kukuřice. Odvolací soud potvrdil sice tento rozsudek procesního soudu, avšak podstatně z jiných důvodů, totiž proto, poněvadž dle jeho názoru žalobce nebyl k žalobě aktivně legitimován. Jsou tu tedy souhlasné roz- sudky dvou na sobě nezávislých soudů, proti kterým, když předmět sporu 2 000 Kč nepřevyšuje, dovolání jest nepřípustné, neboť týž případ by byl nastal, kdyby byl odvolací soud, nezrušiv první rozsudek procesního soudu, nýbrž řízení sám dle §u 496 poslední odstavec c. ř. s. doplniv, rozsudek tento hned potvrdil. Mělo býti tudíž dle prvního odstavce §u 507 c. ř. s. nepřípustné dovolání odmítnuto hned soudem prvé stolice. Poněvadž se tak nestalo, bylo dovolání podle ustanovení §u 471 čís. 2 a 474 druhý odstavec c. ř. s., jichž tu dle §u 513 c. ř. s. dlužno použiti,
odmítnouti.

Citace:

Čís. 5440. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 614-616.