Čís. 5102.

Na dlužníkův spoluvlastnický podíl na hmotné věci movité jest vésti exekuci podle §§ 249 a násl. ex. ř., je-li věc ve výlučné moci dlužníkově. Pokud lze tu odporovati exekuci žalobou spoluvlastníka dle §u 37 ex. ř.
(Rozh. ze dne 9. června 1925, Rv I 1027/25.)
Žalobkyně opírala žalobu podle §u 37 ex. ř. o tvrzení, že předměty (movité věci), pro pohledávku žalovaného proti Rudolfu V-ovi ideální polovicí exekučně zabavené, jsou jejím výhradným vlastnictvím. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc s poukazem, by, doplně jednání, znovu rozhodl. Důvody:
Odvolací soud se neobíral otázkou tvrzeného výhradného vlastnictví žalobkyně a v této příčině uplatněnými důvody odvolacími, protože otázku výhradného vlastnictví považoval pro rozsouzení této rozepře za nerozhodnou. Je totiž právního názoru, že na movité věci, náležející spoluvlastnicky více osobám, nelze vésti exekuci podle §§ 249 a násl. ex. ř. Po této stránce dovolatel právem uplatňuje dovolací důvod podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. Plenárním rozhodnutím tohoto nejvyššího soudu Sb. n. s. čís. 4002 bylo vysloveno, že na dlužníkův spoluvlastnický podíl na hmotné věci movité jest vésti exekuci, je-li věc ve výlučné moci dlužníkově (§§ 253, 262 ex. ř.) podle §u 249 a násl. ex. ř., jinak podle §§ 331 a násl. ex. ř. Na toto rozhodnutí dlužno navázati. Spoluvlastnictví nějaké věci náležející společně dvěma osobám propůjčuje podílníkům práva, uvedená v §§ 829 a 830 obč. zák. Podle nich dopouští zákon, že může každý podílník svůj podíl samostatně obstaviti a zciziti. Kdyby bylo zjištěno, že jest dlužník skutečně spoluvlastníkem věcí, kterých se týká žaloba, nemohlo by spoluvlastnictví žalobkyně býti na překážku exekuci, o jejíž nepřípustnost je žalováno, neboť by nemohlo zabrániti, by spoluvlastnický podíl dlužníkův nebyl vzat do exekuce způsobem §u 249 ex. ř. a násl. Přes to však, že jest důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. opodstatněn, nemohlo býti vyhověno návrhu na změnu odvolacího rozsudku, protože skutkový děj při správném posouzení věci po právní stránce podle obsahu spisů rozhodný není v odvolacím rozsudku zjištěn ve příčině přednesu žalobkyně, zda totiž ona je výhradnou vlastnicí v úvahu přicházejících věcí, tedy také ve příčině ideální polovice, pokud jedině tato byla vzata do exekuce.

Citace:

Čís. 5102. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 17-18.