Čís. 5529.

K tomu, by byla dávka z majetku přikázána v přednostním pořadí (§ 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.) se vyžaduje, by v přihlášce k rozvrhu nebo při rozvrhovém roku byly předloženy doklady, osvědčující, že se jedná o dávku z majetku, vypadající na prodanou nemovitost a kolik činí čistá, ukládacím řízením zjištěná hodnota této nemovitosti ku dní 1. března 1919.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, R I 975/25.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost nepřiznal soud prvé stolice v přednostním pořadí dávku z majetku. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Dle ustanovení §u 210 ex. ř. mají osoby poukázané na nejvyšší podání předložiti listiny, které jsou dokladem jejich nároku, nejsou-li již u soudu, nejpozději při roku v prvopise neb opise, jinak bude přihlédáno k jejich nárokům při rozvrhu toliko potud, pokud z veřejné knihy, ze zájemních a jiných exekučních spisů na jevo jde, že jsou podle práva platné a k uspokojení způsobilé. Dávce z majetku přiznává § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. přednostní právo zástavní toliko potud, pokud na nemovitost připadá, a to jen do části nepřevyšující 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitosti. I bylo tedy na berním úřadě, pokud se týče na finanční prokuratuře, by tyto předpoklady, které z výkazů nedoplatků naprosto na jevo nevycházejí, nejpozději při roku rozvrhovém prokázala, a, ježto tak ani při roku, k němuž zástupce finanční prokuratury se dostavil, se nestalo, nelze na přihlášku dávky z majetku vzíti vůbec zřetel. Na tomto závěru, zakládajícím se na přesném ustanovení zákona, nemůže změniti ničeho ani to, že soud prvé stolice učinil již po rozvrhovém roku na finanční prokuraturu dožádání o dodatečné předložení dokladů nutných k posouzení přihlášené pohledávky. K tomu připomenouti dlužno, že ani výkazy nedoplatků ze dne 17. října 1924 a ze dne 6. února 1925 nejsou tak dalece určité, by z nich bylo patrno, že dávka z majetku týká se skutečné jen prodávané nemovitosti. Soudu exekučnímu nelze ukládati povinnost, by sám vyhledával doklady o tom, že přihlášená pohledávka jest co do jsoucnosti a rozsahu správnou (§ 6 popl. zák.). Trhové smlouvy v roce 1912 a 1913 uzavřené, na něž stěžovatelka poukazuje, nedávaly naprosto možnosti přezkoumati správnost dávky z majetku, vyměřované na zcela jiném základě po rozumu §u 12 zák. o dávce z majetku. Soud prvé stolice rozhodl tudíž zcela správně, když, opíraje se o ustanovení §§ 210 a 214 ex. ř., k pohledávce této nepřihlížel.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Co se týče dávky z majetku jest mylným názor rekurentčin, že si exekuční, pokud se týče rekursní soud mohl sám čistou hodnotu prodané nemovitosti ke dni 1. března 1919 zjistiti a podle toho přihlášenou dávku z majetku v mezích §u 62 zákona o dávce z majetku ze dne 8. dubna 1920 čís. 309 sb. z. a n., to jest do 30% zjištěné čisté hodnoty v přednostním pořadí z nejvyššího podání přiřknouti. Provésti ukládací řízení ohledně dávky z majetku, oceniti za tím účelem majetek a zjistiti jeho čistou hodnotu jsou povolány orgány finanční správy (§§ 34, 38 čís. 6 a 39 zákona o dávce z majetku) a nikoli soudy (§ 6 popl. zák.). Proto bylo na berní správě, pokud se týče finanční prokuratuře (§ 210 ex. ř.), by buď přihlašujíce dávku z majetku nebo při rozvrhovém roku předložily doklady, z nichž by šlo na jevo, že se jedná o dávku z majetku, vypadající na prodanou nemovitost a kolik činí čistá hodnota této nemovitosti zjištěná ke dni 1. března 1919, by měl soud podklad pro to, že přihlášená dávka z majetku 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitosti nepřevyšuje a že jí tedy požadované přednostní pořadí přísluší. I když se vezme za to, že z přihlášky, pokud se týče z přiloženého k ní výkazu nedoplatků vyplývá, že se přihlášená dávka z majetku týká prodané nemovitosti, nebylo v přihlášce vyhověno požadavku ohledně předložení dokladu o zjištěné čisté hodnotě nemovitosti. Tento doklad předložen nebyl. Vzhledem k tomu (§§ 210 a 214 ex. ř.) nebylo lze ani dávku z majetku z nejvyššího podání přikázati a vytýká rekurentka její nepřiřčení neprávem.

Citace:

Čís. 5529. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 765-766.