Čís. 5365.

Podstata směnky z ochoty záleží v tom, že její přejímatel béře na sebe povinnost, postarati se, by směnka byla zaplacena, aniž by bylo při tom dokročeno na podpisatele z ochoty. Nestane-li se tak zaviněním přejímatelovým, jest tento práv podpisateli z ochoty náhradou škody. Ví-li třetí nabyvatel o tomto poměru a vykoná-li přes to své právo ze směnky, nelze v tom spatřovati obmyslnost, leč že by mezi podpisatelem směnky z ochoty a přejímatelem směnky bylo výslovně ujednáno, že směnky nemá býti vůbec použito a táto úmluva byla třetímu nabyvateli známa.
(Rozh. ze dne 13. října 1925, Rv I 1424/25.)
Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tři stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, ze žalovaný podepsal obě žalobní směnky, vydané Maxem B-em, jako přijatel a že směnky přešly indosací B-ovou na žalobkyni. Jest tedy žalovaný ve smyslu čl. 23 a 81 sm. ř. povinen, ježto směnky dospěly, by zaplatil žalobkyni jako směnečné věřitelce (čl. 36 sm. ř.), celý směnečný peníz se 6% úroky a to při směnce znějící na 1 925 rent. marek ode dne splatnosti (čl. 50 sm. ř.), při směnce na 2 000 rent. marek však teprve od 18. února 1925, t. j. ode dne presentace směnky (čl. 40 sm. ř.), mimo to pak co do směnky prvé 1/3% provise, poněvadž žalobkyně jako majitelka směnky dala ji pro neplacení protestovati (čl. 50 sm. ř.), což k zachování jejího práva také proti vydateli bylo nezbytno (čl. 41 sm. ř.). Námitka žalovaného, že podepsal žalobní směnky vydateli B-ovi jen z ochoty, by mu umožnil opatření automobilu, nemá významu, neboť, i kdyby tomu tak skutečně bylo, nebyl by tím směnečný závazek žalovaného nikterak dotčen. Podstatou směnky z ochoty jest, že její přejímatel, zde B., béře na se povinnost postarati se, by směnka byla zaplacena, aniž by při tom bylo dokročeno na podpisatele z ochoty. Nestane-li se tak zaviněním přejímatelovým, jest tento podpisateli z ochoty práv z náhrady škody. I tehdy, byla-li, směnka taková převedena na osobu třetí, které jest známo, že přijatel podepsal jen z ochoty některému z předchůdců, nemůže býti okolnost tato onomu třetímu nabyvateli směnky s účinkem namítána, neboť ochota podepsavšího přijatele záleží právě v tom, že přejímatel směnky (B.), jež stala se po případě podpisem z ochoty cennější, může ji dáti v oběh. Ví-li tedy třetí nabyvatel o tomto poměru a vykoná-li své právo ze směnky, nelže v tom spatřovati obmyslnost, neboť on ví jen, že se podpisatel z ochoty k svému přejímateli směnky chtěl zavázati kterémukoli třetímu nabyvateli, tedy i jemu, což není nijak na závadu výkonu práva jeho jako směnečného věřitele. Jinak by se ovšem věc měla, kdyby bylo, jak se při směnkách z ochoty stává, mezi podpisatelem z ochoty a přejímatelem směnky výslovně ujednáno, že směnky nemá býti vůbec použito, totiž, že nemá býti realisována a kdyby tato úmluva třetímu nabyvateli byla známa. Pak by ovšem třetí nabyvatel nebyl bezelstným, kdyby směnku přes to zažaloval. O to však v tomto případě nejde a jest proto lhostejno, zda žalobkyně věděla, že žalovaný podepsal žalobní směnky jen z ochoty a za jakým účelem, jestliže k tomuto účelu bylo směnek skutečně použito. Tvrdí-li žalovaný teprve v odvolání a dovolání, že mu jednatel žalující společnosti slíbil, že směnky prozatím v sebe ponechá až do doby, kdy bude vydateli možno, aby je vyplatil, čímž by se byl ovšem zřekl jich uplatňování žalobou proti přijateli, jest to novota, jíž se právem odvolací soud nezabýval a kterou musí ponechati nepovšimnutou i soud dovolací. Že směnek bylo B-em skutečně použito k opatření automobilu, zjistily oba nižší soudy z dopisů ze dne 3. a 10. února 1925, jichž pravost oběma stranama byla uznána.

Citace:

Čís. 5365. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 477-478.