Čís. 5308.

Lze se domáhati pořadem práva uznání služebnosti z důvodu vydržení na pozemku proti naturálním vlastníkům pozemku, zapsaného dosud do seznamu veřejného statku.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, Rv I 1059/25.)
Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě, jíž domáhali se žalobci na žalovaných uznání práva zajížděti k vikýři přes pozemek, jejž žalovaní koupili v roce 1924 od obce M. a jehož nebyli dosud knihovními vlastníky. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Z obsahu žaloby a provedených důkazů plyne, že žalobci uplatňují, že vydržením let, výkonem přes 50 let, nabyli služebností jezditi a zajížděti povozy ku svému vikýři při hranici usedlosti své čp. 5 a usedlosti žalovaných čp. 4. Výkon této služebnosti vztahuje se dle tvrzení žaloby na část veřejného statku čkat. 1021, náves, kterou žalovaným obecní zastupitelstvo odprodalo, jejíž knihovního vlastnictví žalovaní však dosud nenabyli. Dle toho služebným pozemkem má býti veřejný statek, zde náves, k níž dle §u 288 obč. zák. přísluší obecné užívání každému, toto užívání neplyne z věcného práva k veřejnému statku, nýbrž opřeno jest o veřejnoprávní povahu veřejného statku a obmezeno jest stejným obecným užíváním i jiných osob. Ovšem není vyloučeno, by k částem veřejného statku nenabyly jednotlivé osoby výlučných práv, jimiž by veřejnoprávní povaha této části veřejného statku zanikla, ale, pokud by tento převod veřejného statku ve sféru soukromých práv třetích osob nestal se za souhlasu osob, ku správě veřejného statku povolaných (obce, okresu, země a pod.), mohla by tato obmezení veřejnoprávních práv užívacích veřejného statku státi se jen takovými výkony oprávněných oproti veřejnému statku nebo jeho části po dobu vydržení, by jimi osoby třetí z obecného užívání veřejného statku byly vyloučeny a osoby k zastupování veřejného statku povolané tomuto výlučnému, meze obecného užívání veřejného statku přesahujícímu užívání nebránily. Je tedy možné nabytí zvláštních práv soukromých i ku veřejnému statku vydržením, ale jen za výše uvedených podmínek. Ale o takováto soukromá práva, vydržením nabytá, žalobcům se v tomto případě nejedná. Žalobci v žalobním žádání uplatňují jen to, že vydržením nabyli práva po části veřejného statku č. kat. 1021 jezditi a zajížděti povozy k vikýři v jejich usedlosti zřízenému, a tvrdí, že tudy jezdili proto, by seno a otavu s vozů, s nimiž ku svému stavení pod vikýř zajeli, mohli metati. Toto žalobci tvrzené oprávnění však dle své povahy nijak nepřesahuje obecného užívání veřejného statku, když žalobci zajeli s vozem po návsi podél svého stavení — a jen ochrany tohoto práva dle žaloby se domáhají, — neboť nekonali tím nic jiného, než, co konali i jiní občané, a tím tuto jízdu neopírali o žádné soukromé právo právě tak jako ti, kteří s vozu před jich domem zastavivšího skládají uhlí, dříví, zboží a pod. Žalobci zajížděním povozu ku svému stavení a zastavením povozů před ním na veřejné návsi nemohli nabýti na veřejném statku soukromé služebnosti chráněné §em 523 obč. zák., ježto výkony ty konány byly v rozsahu obecného užívání, a výkony těmi třetí osoby z obecného užívání návsi vyloučeny nebyly a konečně neprýštily ani z vůle, nabýti držby soukromé veřejný statek obmezující, ani nebyly opřeny o výkon práva takového. Práva žalobců, žalobou uplatňovaná i kdyby rozsah obecného užívání veřejného statku přesahovala, označiti lze nejvýše jako práva sousedská, která, i když jdou přes meze obecného užívání, zůstávají nicméně jen veřejnoprávními právy užívacími, které nelze posuzovati dle norem práva soukromého, nýbrž práva veřejného a proto nepatří před řádné soudy (srv. Krainz I. str. 207 a 208). Proto také bývalý správní soud ve svém rozhodnutí čís. 12515 (sbírky Budwinski) správně tvrdí, že třídy a ulice obce mají nejen za účel sloužiti veřejné komunikaci, nýbrž i umožniti použití jednotlivých budov dle jich zřízení, tedy vyhověti zvláštním potřebám jich ohledně světla, vzduchu, přístupu a pod. a že tedy majitelé domu mají právní nárok na zvláštní použití podmíněné zřízením stavby, poněvadž právním základem povolení stavebního a tedy trvání budovy jest schválené zřízení tříd, ulic, náměstí. Toto právo však není služebností a to ani v případě odnětí povahy veřejného statku se jako taková neobjeví, nýbrž jest právem veřejným (srv. rozh. Gl. U. 10737).
Nejvyšší soud k dovolání, správně rekursu zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání po zákonu jednal a rozhodl nepřihlížeje k použitému důvodu odmítnutí žaloby.
Důvody:
Odpůrci dovolatelů vytýkají v dovolací odpovědi nepřípustnost vzhledem na nesprávně volenou formu opravného prostředku, ježto napadené rozhodnutí jest pouhým usnesením, jemuž mohlo a mělo býti odpíráno jedině rekursem dle §u 519 c. ř. s. a nikoli dovoláním, a navrhují jeho odmítnutí. Nejvyššímu soudu se nevidí, tomuto návrhu vyhověti se zřetelem na zásady, které vyložil ve svém plenárním rozhodnutí otištěném pod čís. 1309 sb. n. s., třebas arciť bylo správné, že dovolatelé nepoužili opravného prostředku dle zákonné formy přiměřeného napadenému rozhodnutí, neboť z obsahu jeho jest patrno, že dovolatelé jedině z nepřesného právního rozeznávání přehlédli, že nejde o rozsudek, t. j. věcné rozsouzení sporu v stolici odvolací, které ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu spatřovali, vycházejíce z právního názoru, že jde o věc patřící na pořad práva a že o ní jen rozsudkem může býti rozhodnuto. Tak se při správném použití zákona i státi mělo. Ve sporu jde o čistou žalobu po rozumu §u 523 obč. zák., která směřuje proti žalovaným jako naturálním, totiž dosud knihovně nezapsaným vlastníkům pozemkové parcely čkat. 1021 náves v M. zapsané v seznamu veřejného statku, kterýžto dílec — jak jest nesporno — žalovaní v roku 1924 od obce M. koupili, v držbu ujali a na němž také již i přístavbu provádějí. Na tomto dílci právě uplatňují žalobci služebnost zajíždění povozy k vikýři, tvrdíce, že oni, pokud se týče jejich předchůdci této cizí prostory na tento způsob užívali nejméně již od roku 1870 a to nikoli jen v rámci obecného užívání veřejného statku, nýbrž jako své zvláštní osobité právo. Že lze nabýti držby i na statku veřejném a dosáhnouti na něm věcných práv, jest v teorii i praxi nesporno a lze poukázati na § 1472 obč. zák. a na zákon ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák. o řízení opravovacím v případech založení, doplnění, znovuzřízení nebo změny knih pozemkových, zejména na §§ 7, 15 a násl., a 20. Žalobci neuplatňují služebnost z důvodu svého veřejnoprávního oprávnění na spoluužívání onoho dílce bývalého veřejného statku, nýbrž z důvodu vydržení, ježto více než 40letým výkonem své vlastní z rámce pouhého obecného užívání vybočující držby, tedy z důvodu soukromoprávního služebnosti této nabyli. Jde tedy o právní rozepři, která nepochybně náleží na pořad práva (§ 1 j. n.).

Citace:

Čís. 5308. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 376-378.