Čís. 5136.

V tom, že věřitel přijal splátku, určenou dlužníkem výslovně na určitou položku (§ 1415 obč. zák.), jest spatřovati souhlas věřitelův (§ 863 obč. zák.) s dlužníkovým určením.
Ani při kontokorentním spojení není nadobro vyloučeno, by se strany nedohodly, že se určitý plat má účtovati na určitou položku dluhovou. Pouze použití §u 1416 obč. zák. jest tu vyloučeno.
(Rozh. ze dne 17. června 1925, Rv II 395/25.)
K námitkám žalovaného Petra M-а ponechal procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz v platnosti, odvolací soud směnečný platební příkaz zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není sporu o tom, že Jiří M. dluhoval žalobkyni z poskytnutého úvěru různé částky. Bylť tu jednak dluh hypotekární 410 000 Kč, jednak dluh směnečný 60 000 Kč ze sporné směnky, kterou spolu podepsal žalovaný Petr M. Odvolací soud, opakovav důkazy, zjistil, že Jiří M. poukázal žalobkyni 44 000 Kč, 11 000 Kč a 5 000 Kč, úhrnem tedy 60 000 Kč, určiv tyto částky dle dopisů ze dne 24. února a 12. března 1923 k zaplacení dluhu směnečného (60 000 Kč), a že žalobkyně, tomu neodporujíc, Jiřímu M-ovi v dopisech ze dne 13. března, 14. března, 7. dubna a 11. dubna 1923 oznámila, že zaslané částky připsala mu k dobru. Právem soud odvolací uznal, že byl takto dle §u 1415 obč. zák. zapraven dluh směnečný. Neboť, dluhuje-li někdo několik položek a zapraví-li dluh jen částečně, rozhoduje především dohoda stran o tom, nač má splátka býti účtována. V tom směru pokládá se za to, že věřitel mlčky souhlasí s prohlášením dlužníkovým (§ 863 obč. zák.), přijme-li bez výhrady splátku, určenou dlužníkem výslovně na určitou položku. Pokud žalobkyně tvrdí, že s nabídkou Jiřího M-а nesouhlasila a souhlasiti nemohla vzhledem k tomu, že dala svolení k odprodeji některých pozemků Jiřího M-а jen s tou podmínkou, že bude kupní ceny použito k částečnému splacení dluhu hypotekárního, ocitá se v rozporu s opačným skutkovým zjištěním odvolacího soudu a s tím, co bylo právě vyloženo s hlediska právního. Nechtěla-li žalobkyně vzhledem k předchozí úmluvě přijati zaslané částky na směnečný dluh, k jehož zapravení byly dlužníkem určeny, měla, poukazujíc k úmluvě, odmítnouti nabídku Jiřího M-а a prohlásiti, že účtuje zaslané částky dle úmluvy na dluh hypotekární. Je-li však pokládati směnečný dluh za zapravený dle §u 1415 obč. zák., netřeba uvažovati o tom, jak by bylo pohlížeti na věc s hlediska §u 1416 obč. zák., jehož ustanovení platí jen podpůrně, není-li dohody stran. Příslušné vývody dovolacího spisu zůstávají tedy nepovšimnuty. Pokud konečně žalobkyně napadá jako právně mylný názor soudu odvolacího, že nešlo mezi ní a Jiřím M-ein o poměr kontokorentní, a, tvrdíc opak, dovozuje, že přešel i směnečný dluh v jediné a jednotné saldo kontokorentní a již z toho důvodu nenabyl nikdy povahy samostatné, —poráží sama sebe. Neboť, nenabyl-li směnečný dluh povahy samostatné, nemohla jej ani ona samostatně zažalovati, a byl by již tím žalobě odňat jakýkoliv podklad. Ostatně z předloženého výpisu z obchodních knih žalobkyně vysvítá, že skutečně nešlo o pravý poměr kontokorentní ve smyslu čl. 291 obch. zák., nýbrž o obyčejný běžný účet. Konečně ani při kontokorentním spojení není nadobro vyloučeno, by se strany nedohodly, že se určitý plat má účtovati na určitou položku dluhovou (§ 1415 obč. zák.) a jen použití §u 1416 obč. zák. jest při kontokorentu vyloučeno (Gl. U. 15054 A. C. 1781).

Citace:

Čís. 5136. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 74-75.