Čís. 5337.

Rozhodovati o tom, zda správní úřad byl povinen disponovati dle nařízení ze dne 11. srpna 1921, čís. 270 sb. z. a n. melivem a zda porušiv tuto svou povinnost, jest práv z náhrady škody, patří úřadům správním.
(Rozh. ze dne 6. října 1925, R I 834/25.)
Žalující mlynář domáhal se na Československém eráru zaplacení 31 467 Kč. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice (zemský soud v Praze) žalobu odmítl, odvolací soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Oba nižší soudy pokládají žalobní nárok za nárok veřejnoprávní, rozpor jest mezi nimi jen potud, že první soud, odvolávaje se na vládní nařízení ze dne 11. srpna 1921, čís. 270 sb. z. a n. má za to, že o tomto nároku proti státu mají rozhodovati úřady správní v mezích své příslušnosti a že přezkoumání tohoto rozhodnutí náleží Nejvyššímu správnímu soudu (§ 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n.), kdežto rekursní soud zastává názor, že příslušným jest podle §u 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. dovolaný zemský civilní soud v Praze, protože prý není positivního ustanovení, kterým by pravomoc k rozhodování o nárocích toho druhu, jakým jest nárok žalobní, byla přikázána úřadům správním. Prvnímu soudu jest dáti za pravdu. Při posuzování oné otázky dlužno vycházeti ze skutkových tvrzení, o něž žalobce opřel svůj žalobní nárok. Žalobce tvrdí, že uzavřel s okresní správou politickou, která v tomto případě vykonávala také funkci okresní rozdělovny, t. zv. »mlýnskou smlouvu« ze dne 18. října 1921, že podle této smlouvy byla okresní správa politická jako rozdělovna povinna disponovati mlýnskými výrobky, vyrobenými z obilí, ža- lobci přiděleného, že skutečně mlýnskými výrobky až do května nebo června 1922, ba ještě dne 20. července 1922 disponovala, že pak přestala disponovati zbyvšími ve mlýně zásobami, t. j. 200 kg krupice a 13 072 kg mouky k vaření, že upomínky žalobcovy zůstaly bez výsledku, že tedy žalobce po předcházející pohrůžce veřejně prodal ony výrobky podle čl. 343 obch. zák. a žádá na státu náhradu rozdílu mezi cenou přejímací a nižší cenou prodejní celkovým penízem 31 467 Kč 36 h. Kdežto v žalobě poukazoval žalobce důrazně na bod 4. smlouvy, který je nadepsán »Disposiční právo politického úřadu« a ve kterém jest ustanoveno, že zůstává jedině okresnímu politickému úřadu vyhraženo právo, nakládati volně jak s plodinami, tak s výrobky z nich, uchyluje se od tohoto pojetí již v přípravném spise potud, že klade hlavní váhu na své tvrzení, že okresní politická správa byla současně také rozdělovnou, protože pro funkční okresní rozdělovny nikoho získati nemohla, a že jako rozdělovna byla povinna melivem disponovati. Žalobce činí tak zajisté proto, by vyvrátil námitku nepřípustnosti pořadu práva a takto dolíčil, že jde o soukromoprávní poměr mezi mlýnem a rozdělovnou. Tímto tvrzením by však sám odnímal půdu příslušnosti soudu podle §u 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, na který se v žalobě odvolal, a jenž — jak jest již ustáleno — vztahuje se jen na nároky veřejnoprávní. V podstatě založena jest žaloba na tvrzení, že okresní správa politická jako rozdělovna byla povinna disponovati i zbyvším melivem, že toho neučinila a že z tohoto opomenutí vznikla žalobci škoda, kterou mu stát musí nahraditi. Žalobce praví sám v rekursním spise, že opírá svůj nárok také o okolnost, že okresní správa politická jakožto státní orgán nevykonávala svoji funkci tak, jak měla a že tím způsobila straně žalující škodu. Zhušťuje se tedy rozhodnutí tohoto mezisporu na zodpovědění otázky, zda mají rozhodovati o tvrzené povinnosti správního úřadu (by melivem disponoval), a o případném jeho porušení soudy, či úřady správní. V tom směru dlužno blíže si všimnouti vládních nařízení ze dne 30. června 1921, čís. 224 a ze dne 11. srpna 1921, čís. 270 sb. z. a n., z nichž ono jedná o uvolnění a hospodaření sklizní z roku 1921, druhé o úpravě veřejného zásobování obilím a mlýnskými výrobky pro hospodářské období 1921/22. Ono nařízení ustanovuje v §§ 5 a 6, že obchodním provedením budou pověřeny zemědělské organisace a obchod a že administrativní agendu přejímají okresní správy politické a vrchní správu a dozor ministerstvo pro zásobování lidu. Druhé nařízení, vytyčujíc v §u 4 základní zásady pro distribuci a dávajíc v §u 8 bližší předpisy pro rozdílení obilí a mlýnských výrobků, rovněž přesně při této vyživovací akci rozeznává jednak stránku administrativní, kterou obstarávají úřady správní, a jednak stránku obchodní, kterou obstarávají zásobovací organisace spotřebitelů a obchod. Správní úřady přidělují obilí a mlýnské výrobky, správní úřady tedy disponují těmito předměty potřeby — jak to také odst. 4 mlýnské smlouvy výslovně stanoví, a nikoliv okresní rozdělovny jako takové — jak míní žalobce — jejichž úkol vytyčen jest v §u 8 odst. (3) a (4) vládního nařízení čís. 270/21. Vše, co zapadá do rámce této zásobovací správní agendy, opatřují a rozhodují správní úřady a pokud jde o vrchní dozor a vrchní správu, ministerstvo pro zásobování lidu, které může za určitých předpokladů dokonce povoliti výjimky z jednotlivých ustanovení nařízení čís. 270/21 (§ 17) a které bylo všeobecně pověřeno provedením tohoto nařízení (§ 18). Z toho jest zřejmo, že o otázce disposice mlýnskými výrobky, která je hlavním sloupem této žaloby, a na ní závislého náhradního nároku proti státu, nepřísluší rozhodovati soudům po rozumu §u 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., že o tomto nároku jest rozhodovati správním úřadům v pořadu stolic a že přezkoumám tohoto rozhodnutí přísluší podle §u 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. Nejvyššímu správnímu soudu. Za tohoto stavu věcí nenáleží soudům ani řešiti otázku, zda výnos ministerstva pro zásobování lidu ze dne 28. ledna 1925, čís. 37.340/6377/24, zamítající požadavek žalobcův na zaplacení téhož rozdílu 31 467 Kč 36 h, jest rozhodnutím nejvyššího správního úřadu, či — jak míní rekursní soud — pouhým prohlášením v zastoupení státu jako strany. Netřeba se dále vůbec zabývati otázkou, zda okresní správa politická byla současně také rozdělovnou, či zda rozdělovnou byl smluvní mlýn žalobcův, a netřeba zvláště řešiti otázku, jaké právní povahy (zda soukromoprávní, či veřejnoprávní) byl by poměr mezi orgány, opatřujícími obchodní stránku rozdělovači akce, zejména mezi smluvním mlýnem a okresní rozdělovnou, neboť v tomto případě jde právě o administrativní stránku této akce. Není tudíž toto rozhodnutí v rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 4. března 1924, č. j. R I 141/24, uveřejněným pod čís. 3560 sb. n. s. (které se vyslovilo pro přípustnost pořadu práva ve sporu mezi generálním komisionářem Centrokooperativu a mlýnem o zaplacení dodaného obilí), ani s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 1923, čís. 15.496, uveřejněným pod čís. 2646 sb. n. spr. s. (které v obdobné věci, jako jest tato, rozhodlo věcně o stížnosti smluvního mlýna proti ministerstvu pro zásobování lidu pro odepření »oddisponování« vařivé mouky a náhrady rozdílu mezi cenou nabývací a cenou při oddisponování docílenou).

Citace:

Čís. 5337. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 418-420.