Čís. 5302.

Zrušení svěřenství (zákon ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n.).
Podány-li ku svěřenství dvě sobě odporující přihlášky, dlužno otázku čekatelských práv vyřešiti v řízení nesporném, pokud nejde o zjištění sporných otázek skutkových, nýbrž jen o řešení otázek právních na základě zákonných předpisů, určitých ustanovení zřizovacích listin nebo jiných bezesporných skutečností.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, R I 765/25.)
Svěřenský soud přijal k reálnímu svěřenství K-skému dědickou přihlášku nezl. Pavla K-a i nezl. Jiřího K-a a zahájil řízení podle §u 125 nesp. říz. výzvou, by zákonní zástupci obou přihlášených dědiců se vyjádřili, která strana má vystoupiti jako žalobce proti druhé straně. Rekursní soud k rekursu nezl. Jiřího K-a napadené usnesení potvrdil. Důvody: Nezl. Jiří K. stěžuje si svými zákonnými zástupci do usnesení prvého soudu, jímž přihláška nezl. Pavla K-a ku svěřenství K-skému na základě svěřenské zřizovací listiny ze dne 24. dubna 1729 podmínečně a s dobrodiním inventáře byla na soud přijata, poněvadž dle jeho názoru jest nezákonné. Nezl. Pavel K. odůvodnil přihlášku dědickou svazkem příbuzenským, který vykázal předloženým křestním listem a zřizovací listinou o svěřenství, jejíž opis ve spisech je založen, uváděje, že jest potomkem starší linie rodu K-ského, která v prvé řadě je ku nastoupení svěřenství povolána. Dle §u 122 nesp. říz. má soud pozůstalostní přihlášku řádně doloženou na soud přijati, dle §u 123 nesp. říz. i tehdy, když je v rozporu s jinou přihláškou dědickou. Ukládá mu však, by po slyšení stran rozhodl, kdo z přihlášených dědiců má býti poukázán na pořad práva. Tak se také zemský soud zachoval.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu nezl. Jiřího K-a potud, že zrušil usnesení nižších soudů, pokud jimi bylo zahájeno řízení podle §u 125 nesp. říz., jinak napadené usnesení potvrdil.
Důvody:
Obě usnesení odporují, pokud byla zrušena, zřejmě zákonu ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. a je tím oprávněn podle §u 16 pat. o nesp. říz. dovolací rekurs. § 10 (1) tohoto zákona stanoví, by pozůstalostní řízení o svěřenském jmění po držiteli, zemřelém přede dnem účinnosti tohoto zákona, bylo provedeno podle dosavadních předpisu pro svěřenství, a bylo při tom hleděno k ustanovení §u 3 (2) zákona. Podle tohoto předpisu má svěřenství, uvolněné v den, kdy zákon nabude účinnosti, úmrtím dosavadního držitele, odevzdáno býti do neomezeného vlastnictví čekateli, který podle zřizovací listiny povolán jest k nástupnictví. Tím dána jest svěřenskému soudu pevná směrnice, kterou se má bráti při provedení pozůstalostního řízení ve svěřenských věcech. Usnesení soudu prvé stolice vyšlo již za účinnosti uvedeného zákona. Podle spisů zemřel poslední držitel svěřenství, Leopold K., dne 20. června 1921. tudíž přede dnem účinnosti zákona. Svěřenství nebylo dosud odevzdáno nikomu, a nebylo provedeno pozůstalostní řízení ve smyslu §u 10 (1). O svěřenství ucházejí se dva nápadníci, kteří oba přihlásili se jako dědici na základě zřizovací listiny ze dne 4. dubna 1720. Jsou to stěžovatel a nezl. Pavel K. Přihlášky jejich byly přijaty na soud, jenž zahájil řízení podle §u 125 nesp. říz. výzvou, by zákonní zástupci obou přihlášených dědiců vyjádřili se, která strana má vystoupiti jako žalobce proti druhé straně. Usnesení to bylo napadeno nezl. Jiřím K-em, jenž cítí se v první řadě dotčeným přijetím přihlášky nezl. Pavla K-a na soud, a navrhuje odmítnutí přihlášky, důsledkem toho pak i zrušení usnesení. Nejvyšší soud uvažoval v prvé řadě o tom, zda nebude možno řízení podle §u 10 (1) zákona provésti beze sporu bez ohledu na obě přihlášky dědické. Teprve v druhé řadě přijde na přetřes otázka, zda přijetí druhé přihlášky dědické odporuje zřejmě zákonu, anebo je zmatečným. Obě přihlášky, označené jako dědické, odporují si jen, pokud oba nápadníci požadují každý pro sebe celé svěřenství, jinak však spočívají na témže právním základě, t. j. téže zřizovací listině. Nejvyšší soud vyslovil opětně, že otázka čekatelských práv může podle okolností řešena býti v řízení nesporném, pokud nejde o zjištění sporných otázek skutkových, nýbrž jen o řešení otázek právních na základě zákonných předpisů, určitých ustanovení zřizovacích listin anebo jiných bezesporných skutečností. Nezáleží při tom na sporných názorech stran, jež vykládají si různě jak zákonné předpisy, tak i ustanovení listin, nýbrž na tom, zda otázky ty mohou býti řešeny bez formálního sporu. Pokud jest ze spisu patrno, půjde v této svěřenské věci jen o výklad zákonných předpisu, a sice zákona o zrušení svěřenství čís. 179/1924, v první řadě o rozhodnutí, který z obou nápadníků jest čekatelem podle §u 3 (2), po případě i dalších předpisů, tudíž i §u 9, jehož dovolává se stěžovatel, aniž se jím zabývají nižší soudové. Že by šlo o sporné otázky skutkové, není patrno ze spisů, a nižší soudy nezavedly řízení podle §u 125 z tohoto důvodu, nýbrž jen vzhledem k oběma přihláškám. § 10 ponechává sice výslovně dosavadní předpisy pro svěřenství v platnosti, tím však není řečeno, že by soud musil v každém případě, jakmile podány a na soud přijaty byly odporující si přihlášky k svěřenství, postupovati podle §u 125 nesp. říz., neboť § 10 vytkl další směrnici poukazem na § 3 (2), čímž poskytl svěřenským soudům možnost v případech, v nichž půjde jen o výklad zákona, rozhodnouti beze sporu. O takový případ jde i tu, jak vyplývá ze spisů, neboť není tu předpokladů, jichž průkaz mohl by býti proveden jen řízením sporným, a nejsou aspoň dosud sporná ani ustanovení zřizovací listiny co do doslovu, ani příbuzenské svazky obou nápadníků s posledním držitelem svěřenství. Není proto příčiny ke sporu, a důsledkem toho odporuje naříkané usnesení, s ním i usnesení soudu prvé stolice, pokud jimi byly strany poukázány na pořad práva, zřejmě zákonu. Pokud však byla na soud přijata přihláška nezl. Pavla K-a, není tu, jak z předchozích výkladů patrno, předpokladu §u 16 nesp. říz., neboť tím není bráněno svěřenskému soudu v dalším postupu podle §u 10 zákona o zrušení svěřenství.

Citace:

Čís. 5302. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 364-366.